Článek
Představte si ruského sportovce, který celý život trénoval na olympiádu
Každé ráno vstával, překonával bolest, odříkal si věci, které ostatní považují za samozřejmé. A najednou mu někdo oznámí, že závodit nesmí. Ne kvůli dopingu nebo podvodu. Kvůli válce, kterou sám nezačal.
Je mi takového člověka líto. Opravdu. Přesto bych mu start nepovolil.
Možná to zní tvrdě. Jenže když přemýšlím o spravedlnosti, nemohu se dívat pouze na jednu stranu.
Medaile nikdy nepatří jen vítězi
Vzpomínáte, jak jsme slavili vítězství českých hokejistů? Náměstí plná lidí, vlajky, společná radost. Nikdo z nás přitom na ledě nestál. Přesto jsme říkali, že jsme vyhráli.
Sportovec totiž nepřináší slávu pouze sobě. Reprezentuje svou zemi. Její jméno, hrdost a postavení ve světě.
U Ruska to nemůže být jinak jen proto, že se nám to právě hodí.
Nabízí se kompromis. Nechat ruské závodníky soutěžit bez vlajky a hymny. Jenže copak někdo zapomene, odkud pocházejí? Jejich vítězství mohou oslavovat ruská média a případně využít i státní propaganda. Změna označení na výsledkové listině tyto souvislosti neodstraní.
A co odpovědnost samotných sportovců?
Často slýchám, že sport nemá nic společného s politikou. Tomu nevěřím. Politici se fotografují s vítězi, státy financují reprezentaci a slavní sportovci ovlivňují veřejné mínění. Pro miliony lidí jsou vzorem.
Vím, že veřejně odsoudit válku v Rusku může být nebezpečné. Nehodlám nikoho z pohodlí svého domova poučovat o odvaze. Někteří lidé svou vlast opustili, jiní takovou možnost nemají.
Nemyslím si ani, že každý Rus podporuje Putina. Bylo by nespravedlivé někoho odsuzovat pouze podle pasu.
Ale reprezentovat stát na světovém šampionátu není základní lidské právo.
A pokud někdo zůstává součástí ruského reprezentačního systému, musí podle mého názoru přijmout i důsledky mezinárodní izolace své země.
My Češi bychom měli rozumět
Rok 1968 máme stále v paměti. Sovětská okupace změnila životy celých rodin. Mnozí přišli o svobodu, naději nebo možnost rozhodovat o vlastní budoucnosti.
Dnešní Rusko není Sovětský svaz a současní sportovci za tehdejší okupaci nemohou. Naše historie nám ale připomíná, co znamená, když silnější země vojensky zasáhne proti slabšímu sousedovi.
Ukrajinci dnes přicházejí o domovy, rodiny i životy. Mezi nimi jsou také sportovci, kteří měli své sny. Někteří už se na žádný stadion nevrátí.
A my máme především řešit, zda je spravedlivé, že ruský atlet přijde o olympiádu?
Samozřejmě že jeho zklamání může být obrovské. Jenže vedle lidských tragédií způsobených válkou ho nedokážu považovat za rozhodující argument.
Kde má sport svou hranici?
Zákaz účasti ruských reprezentantů válku neukončí. To si nenamlouvám. Přesto má svůj význam. Mezinárodní soutěže jsou také místem, kde dáváme najevo, jaké hodnoty uznáváme.
Nepřeji ruským sportovcům nic zlého. Uznávám jejich talent i celoživotní práci. Dokážu pochopit, že se cítí poškozeni rozhodnutím, které nemohli ovlivnit.
Přesto jsem přesvědčen, že dokud Rusko pokračuje ve válce proti Ukrajině, jeho reprezentanti na světová sportoviště nepatří. Ani pod neutrální vlajkou, pokud zůstávají spojeni s ruským reprezentačním systémem.
Až válka skončí, můžeme mluvit o jejich návratu.
Do té doby bych raději viděl prázdné místo na startovní čáře než další medaili, která by mohla posloužit k oslavě státu vedoucího útočnou válku.
David
