Článek
Nejlepší soupeř je ten, který vůbec nepřijde
Na malé vesnici se změna přeje skoro každý den. U plotu, v obchodě, na návsi, u piva i na internetu. Jeden by lépe opravil cestu, druhý by uhlídal obecní peníze a třetí přesně ví, proč se něco mělo udělat úplně jinak.
Dokud se jen mluví, bývá odvážných plná hospoda.
Jakmile se však na stole místo půllitru objeví kandidátní listina, počet zachránců obce prudce klesá. Jeden nemá čas, druhý nechce problémy a třetí si náhle vzpomene, že musí opravit plot, posekat zahradu a následující čtyři roky se věnovat především rodině.
Pro současné vedení obce přitom neexistuje pohodlnější situace než ta, kdy nikdo další kandidátku nepostaví.
Volby se samozřejmě konají a lidé mohou hlasovat. Jenže pokud nemají skutečný výběr, může podání jediné kandidátní listiny v praxi připomínat téměř automatické prodloužení dosavadního mandátu.
Není potřeba vést ostrou kampaň. Není nutné přesvědčovat nerozhodnuté ani vysvětlovat každé nepovedené rozhodnutí. Stačí počkat, zda se vůbec najde někdo, kdo se odváží vstoupit na hřiště.
Nejlepší politický soupeř totiž není ten slabý. Nejlepší soupeř je ten, který nakonec vůbec nekandiduje.
Hlavně do toho nelez
Nejzajímavější chvíle přichází ve chvíli, kdy někdo skutečně řekne:
„Možná bych kandidoval.“
Člověk by očekával, že ho okolí povzbudí. Vždyť celé roky poslouchal, jak obec potřebuje nové lidi, nové nápady a trochu čerstvého vzduchu.
Místo podpory však často zazní něco úplně jiného.
„Vykašli se na to.“
„Stejně nic nezměníš.“
„Jen si uděláš nepřátele.“
„Víš vůbec, do čeho lezeš?“
„Raději si žij v klidu.“
Některé podobné věty vycházejí z upřímné starosti. Na malé vesnici se lidé znají, potkávají se denně a každý konflikt je mnohem osobnější než ve velkém městě.
Jindy ale funguje obyčejná lidská psychologie. Když sám nemám odvahu udělat krok dopředu, může se mi hodit, aby ho neudělal ani nikdo vedle mě. Pak se nemusím ptát, proč jsem zůstal stát.
A když si případný kandidát svůj plán nakonec rozmyslí, někteří lidé si viditelně oddechnou. Řeknou mu, že udělal dobře. Že si ušetřil problémy. Že stejně nemělo cenu něco zkoušet.
Současné vedení mu může v duchu poděkovat také.
Bez jediného letáku, plakátu nebo veřejné schůze pro něj totiž odvedl tu nejúčinnější volební kampaň.
Rozhodl se, že mu nebude překážet.
Strach je lidský, ale nemůže řídit celou obec
Bylo by jednoduché všechny nekandidující lidi označit za zbabělce. Bylo by to také nespravedlivé.
Politika na malé vesnici není anonymní. Člověk nepotkává své odpůrce jednou za čtyři roky v televizní debatě. Potkává je u popelnic, v obchodě, na zastávce, na obecní akci i pár metrů od vlastního domu.
Někdo se bojí pomluv. Jiný nechce poškodit sousedské vztahy. Další má obavu, že když veřejně řekne svůj názor, vrátí se mu to jednou při řešení cesty, vody, odpadu nebo obecního pozemku.
Takový strach není směšný. Je pochopitelný.
Jenže kdyby se pokaždé stáhli všichni slušní lidé, kteří nechtějí hádky, zůstanou veřejné funkce pouze těm, kterým hádky nevadí vůbec.
Pak tu máme ještě zvláštní skupinu vesnických diplomatů. U jednoho plotu souhlasí s kritikou vedení, u druhého vedení pochválí a třetímu člověku oznámí, že oni se do politiky zásadně nemíchají.
Ve volební místnosti se nakonec zachovají tak, že překvapí úplně všechny. Někdy dokonce i sami sebe.
I to je demokracie. Každý má právo volit podle svého a nikomu nemusí vysvětlovat proč. Přesto je dobré si přiznat, že změna nevznikne jen tím, že ji člověk šeptem podpoří u sousedova plotu.
Změna potřebuje jméno na kandidátní listině. Bez něj zůstane jen přáním, které se krásně poslouchá, ale nikam nedojde.
Obec nepotřebuje profesionální politiky
Mnoho schopných lidí o kandidatuře ani neuvažuje, protože si myslí, že na ni nemají.
Nejsou právníci. Neumějí mluvit před lidmi. Nerozumějí každému zákonu. Nevědí, jak přesně funguje obecní rozpočet. Mají strach, že udělají chybu nebo se před ostatními ztrapní.
Jenže obec nepotřebuje sedm neomylných géniů.
Potřebuje lidi, kteří umějí poslouchat, přečíst si podklady, zeptat se, když něčemu nerozumějí, a slušně říct svůj názor. Potřebuje lidi, kteří se nebojí přiznat chybu a pamatují si, že obec není soukromý podnik starosty ani několika zastupitelů.
Obec patří všem, kteří v ní žijí. A právo rozhodovat o ní nemají jen ti nejhlasitější nebo nejsebevědomější.
Často právě ti nejslušnější a nejschopnější lidé nejvíce pochybují, zda by funkci zvládli. Vidí rizika, uvědomují si odpovědnost a vědí, že spravovat obec není hra.
To není jejich slabina. To je známka toho, že jim na věci záleží.
Kandidatura není prohlášením: „Jsem nejlepší a všechno umím.“
Je to mnohem skromnější věta: „Není mi jedno, co se s naší obcí děje, a jsem ochoten převzít svůj díl odpovědnosti.“
Přestat říkat, že by měl kandidovat někdo jiný
Až budeme příště stát u plotu, sedět u stolu nebo psát na internetu, co všechno by se v obci mělo změnit, měli bychom si položit jednu nepříjemnou otázku.
Co jsem pro tu změnu ochoten udělat já?
Nemusí kandidovat každý. Někdo na to skutečně nemá čas, sílu ani potřebné podmínky. Každý ale může podpořit schopného člověka, pomoci sestavit kandidátku nebo alespoň přestat odrazovat ty, kteří o kandidatuře přemýšlejí.
Možná si při čtení říkáte, že právě vy na to nemáte.
Že nejste dost průbojní. Že neumíte řečnit. Že by vás někteří lidé pomluvili. Že byste raději zůstali v bezpečí a dál jen sledovali, co se v obci děje.
Jenže právě člověk, který má podobné pochybnosti, může být tím, koho obec potřebuje. Ne proto, že je dokonalý, ale protože přemýšlí, cítí odpovědnost a nechce druhým ubližovat.
Odvaha neznamená, že člověk nemá strach. Odvaha začíná tehdy, když má strach, ale nedovolí mu rozhodnout úplně o všem.
Budoucnost malé vesnice se nerozhoduje v hospodě, u plotu ani na Facebooku. Rozhoduje se ve chvíli, kdy obyčejný člověk přestane říkat: „Někdo by měl.“
A poprvé řekne:
„Tak dobře. Půjdu do toho já.“
Díky za každé srdíčko i komentář. A sdílením pomáháte tomu, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale dostal se k lidem, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak, můžete to udělat třeba zasláním symbolické částky prostřednictvím tlačítka „Podpořte autora“.
Za to vám ze srdce děkuji, David.
Osobní zkušenost autora coby zastupitele i kandidáta do obecního zastupitelstva.
