Článek
Jmenuju se Franta.
A možná jste to taky zažili: Dlouholetý vztah, který se tiše vytrácí. Nejdřív se partnerka jen méně směje. Méně se ptá. Méně tě hladí. A pak jednoho dne řekne: „Promiň… já se zamilovala do jiného.“
Byl to šok. Nevěděl jsem, kam s tím. Do hlavy. Do srdce. Do hospody.
Tak jsem šel tam. Do malé místní hospůdky, kde jsem vždycky jen sedával s kamarády po fotbale. Tam si ke mně jednou přisedla číšnice Radka. Znáte to – první slovo, první úsměv. Nechceš nic začínat, ale život to má jinak.
Začali jsme si povídat. Ne o tom, co máme za sebou, ale o tom, co nás těší. Co by nás mohlo čekat. A najednou jsme se vídali denně. O pár týdnů později jsme už věděli, že spolu chceme být napořád.
Zamilovali jsme se. A byla to ta láska, která nespaluje, ale nese.
Po čase jsme se sestěhovali. Společné večery, filmy, procházky, výlety. Radka se smála jako holka. Já se cítil zase jako chlap. A pak přišla zpráva: „Františku… čekáme miminko.“
Byl jsem jako v sedmém nebi. Radka se jen smála a hladila si bříško. Měl jsem slzy v očích. Takový pocit hrdosti a radosti se těžko popisuje. Kdo zažil, ví. Kdo ne, ten by měl.
Připravovali jsme se na příchod dcerky Marušky. Všechno jsme nachystali. Všechno bylo tak… správně.
A pak to přišlo. Rodíme!
Volali jsme sanitku, protože jsem byl tak nervózní, že bych nedojel ani za roh. Ale všechno proběhlo hladce. Radka byla úžasná. Statečná. Krásná. A najednou držím v náručí to největší štěstí – naši dceru.
Bože, doporučil bych to každému. To je ta nejčistší forma štěstí, co znám.
Doma jsme byli jen pár dní. Učili jsme se spolu být rodina. Já se učil přebalovat, vařit, uklízet a skoro ani nedýchat při koupání miminka. Radka byla pořád moje hrdinka.
A pak to přišlo.
Z nemocnice volali. Prý z rutinních poporodních testů. Radka si měla dojít na další vyšetření. Jen tak, pro jistotu.
A pak ta věta: „Máte zhoubný nádor na vaječníku. Je to rychlé. Máte pár měsíců života.“
Zastavil se svět. Ticho. Těžké. Nespravedlivé.
Zkoušeli jsme všechno. Léčbu, druhý názor, zázraky. Ale bylo to marné.
Radka nám postupně mizela před očima. A já jsem musel být silný. Pro ni. Pro Marušku. Pro sebe.
Ale upřímně – někdy jsem se jen zavřel do koupelny a brečel tak, aby mě nikdo neslyšel.
Pak jednou v noci Radka usnula… a už se nevzbudila.
Zůstal jsem sám s Maruškou. Malinkou. Křehkou. A celým vesmírem v náručí. Pomáhají nám babičky, dědečkové, kamarádi. Ale jedno místo u stolu zůstává napořád prázdné.
Radka tu není. A nikdy už nebude.
Ale víte co? Byla. A byla krásná. A díky ní jsem pochopil, co to znamená žít doopravdy.
Jde o skutečný příběh, zaznamenaný v rámci terapeutické skupiny. Jména byla pozměněna.
