Článek
Pohřeb není soutěž. Ale tihle dva z něj udělali arénu.
Jedna strana říká, že měla plnou moc. Druhá, že měla přístup k jeho věcem, nemocnici i pozůstalosti. Jeden se ohání tím, že byl u něj roky. Druhý tím, že u něj byl na konci. Výhrůžky, nátlaky, telefonáty, média.
A uprostřed toho všeho?
Tělo Jiřího Krampola.
Bez scénáře, bez úsměvu.
A bez obrany.
Ať si každý sáhne do svědomí.
Fakt tohle někdo dělá, když mu zemře blízký? Když máš někoho opravdu rád, nevoláš novinářům. Neřešíš, kdo bude na parte.
Zavřeš se. Pláčeš. Píšeš řeč. Nebo držíš minutu ticha.
Ale tady?
Tady se jeden chlubí, že má požehnání od synů.
Druhý zase, že má plnou moc.
A nikdo už neřeší to hlavní.
Že Jirka je pryč.
Když přijdou dědici bolesti. Přichází pozdě. Ale s razítkem.
Největší tragédií na tom všem není, že se hádají. Ale že se hádají před námi. Na veřejnosti.
A že Krampolovi vlastní „blízcí“ se nechali zatáhnout do něčeho, co smrdí víc než staré ego.
A pak se snad ještě čeká, že my přijdeme a zatleskáme. Že odpustíme ten hnus, protože „Krampol by to chtěl s úsměvem.“
Ne. Tohle by nechtěl nikdo. A když už se chystáte něco tak důležitého jako poslední rozloučení – tak aspoň nebuďte jak psi na zbytku kostí.
Nedůstojné. Smutné. A lidsky ubohé.
Když pohřeb organizuje ten, kdo byl nejrychlejší.
Když jeden „manažer“ couvne a druhý „influencer“ vyhrává.
Když se smrt slavného člověka změní na soutěž v PR a mediálním dojmu.
Tak to není jen selhání přátel.
To je selhání nás všech, kteří to jen tiše sledujeme.
Krampol už se k tomu nevyjádří. Ale my ano.
A je na čase říct to nahlas:
Takhle vypadá, když někdo neumí odejít. Ani žít. Ani milovat. Jen vlastnit.
A to už není o Krampolovi. To je o nás.
Pohřeb Jiřího Krampola proběhne 8. srpna ve 13:00 ve Strašnickém krematoriu. Kdo chce přijít – přijďte kvůli Jirkovi. Ne kvůli těm, co se hádají.A nezapomeňte si s sebou vzít aspoň jeden dobrý vtip. Ten by Krampol chtěl.
Pokud s tímhle článkem souzníte, sdílejte to dál. Ať se tahle slova dostanou i k těm, co na to možná zapomněli. Protože když už Jirka nemůže mluvit za sebe, měli bychom to udělat my. A společně mu dát takové rozloučení, jaké si skutečně zaslouží.
