Článek
Byli jsme stejně staří.
A možná proto to bolí tak jinak. Když odejde někdo, kdo běžel životem vedle tebe – jiným směrem, ale stejným tempem – cítíš, jako by se utrhl kus tvého vlastního času.
A dnes se to stalo nám všem.
Patrik pro nás nebyl celebrita.
Byl opěrný bod.
Někdo, kdo dokázal rozsvítit ráno, i když jsi spal tři hodiny a venku foukal vítr, co lámal větve.
Byl hlas, který nestárnul.
Byl humor, který nás držel po cestě do práce, do školy, do života.
A teď je ticho.
Patrikova síla byla v obyčejnosti.
Nehrál si na nic. Nesnažil se být víc. A právě díky tomu byl vším.
Vtipný, lidský, rozumný, lehce unavený životem, ale pořád s jiskrou v očích.
Jako jeden z posledních lidí z doby, kdy rádio dělali lidi – ne algoritmy.
A tahle lidskost se zlomila příliš brzy.
A pak tu stojí Leoš.
Ne jako moderátor.
Ne jako showman.
Ale jako přítel, který držel u lůžka ruku, když už bolel každý nádech.
Jejich přátelství nebylo jen dvojicí z rádia.
Bylo to pouto, které se nerodí často – a které většina z nás v životě nezažije.
Když se láme jeden, láme se i druhý.
A v tom je ta největší tragédie dneška.
Nejsou to čísla, nejsou to články.
Je to prasklina v přátelství dvou mužů, kteří tvořili rytmus nejedné generace.
A zůstává rodina.
Nejtišší, ale nejpevnější místo, kde je láska větší než strach.
Dnes se na jejich ramena sesypal svět, který nikdo nechce nést.
A přesto ho nesou – protože musí.
Jejich bolest je jiná.
Hlubší.
Bez odpovědí.
Bez možnosti zastavit čas, přetočit den, změnit osud.
A já jim přeju jen to, co v takové chvíli má skutečnou váhu:
sílu, ticho, držení za ruce, světlo v nejhorší noci.
A my?
Naše generace stárne.
Rychleji, než jsme ochotní si přiznat.
S každým odchodem takového člověka se z nás odlamuje kousek mládí, kousek bezstarostnosti, kousek let, kdy jsme ještě věřili, že všechno má čas.
Už nemá.
Dospěli jsme.
A dnes to cítíme víc než kdy jindy.
Patrik si odnáší kus našich bláznivých let.
A nechává nám ticho, které nás nutí poslouchat sami sebe.
A to je možná ten nejtěžší okamžik.
Závěrečná tichá prosba
„Ať najde klid tam, kde už není bolest.
Ať světlo, které rozdával, nezhasne v nás.
Ať rodina cítí lásku, která nezmizí.
Ať přátelé unesou tíhu ztráty.
A ať je tahle chvíle něžnější, než byly ty poslední.“
Každé srdíčko i komentář pomáhá, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel další lidi, kterým může něco říct.
Zdroje:
Seznam.cz
blesk.cz
