Článek
Někteří lidé hrají proto, aby byli slavní. Jiní proto, aby je to uživilo. A pak jsou tací, kteří hrají, protože je to drží nad vodou. Pavel Zedníček nikdy nedával moc najevo, co všechno nese. Ale když člověk chvíli poslouchá, dojde mu to samo. Zažil víc, než o čem se píše. A nikdy si na nic nestěžoval.
Jeho synovec Jakub Zedníček, kterého vychovával jako vlastního, tragicky zahynul na Nový rok 2018. S autem narazil do svodidel. Vystoupil. A už se nevrátil.
„Co mám říct? Nemám slov…“
To byla jeho jediná reakce. A pak si oblékl sako a za pár dní už zase stál na scéně v Kalichu. Ne protože by musel. Ale protože věděl, že kdyby zůstal doma, ticho by ho zničilo.
Druhá ztráta byla jiného druhu. Lucie Zedníčková – dcera jeho první ženy Taťány – k němu od dětství vzhlížela, nesla jeho jméno, bral ji jako svou. Ale po rozvodu se jejich vztah rozpadl.
„Po rozvodu se naše vztahy ochladily. Každý jsme si šli jinou cestou,“ řekla později Lucie.
Ať už to bylo jakkoliv, zůstala mezi nimi vzdálenost, kterou nevyřeší žádné interview. Nešlo o konflikt. Jen dvě samoty, které si přestaly volat.
A přesto všechno to nikdy nebalil. Nezahořkl. Nenadával na osud. Naopak – ještě dlouho po sedmdesátce bavil lidi v televizi i na jevišti. Naposledy v seriálu Jedna rodina, kde ztvárnil postavu dědy Boba. Seriál letos v létě končí po 160 dílech. A Zedníček září do poslední chvíle.
„Musím se smát. Jinak bych to nedal.“
Řekl to jednou. A vystihl tím celý svůj život.
Když je v zákulisí, dělá rámus. Ale jakmile se zhasne, ví, co má dělat. Tam je to skutečné. Kolegové o něm mluví s respektem. Ne proto, že by se předváděl. Ale proto, že je vždycky připravený, vždycky lidský. Před představením si zpívá, pohazuje replikami, uvolňuje napětí. Ale jakmile se zhasne, stojí tam ticho. A v tom tichu je připravený. Žádné masky, jen řemeslo. Herectví pro něj není póza. Je to způsob, jak vydržet.
Kdo ho zná déle, ví, že jeho herectví nikdy nebylo jen o vtipech. Uměl vážné role. Uměl tragikomii. Ale nejvíc uměl tu věc mezi tím – kdy se směješ, ale cítíš, že to není úplně lehké. Fešák Hubert, Kufr, Ptákoviny, Básníci… A k tomu desítky rolí, co nebyly v hlavním vysílacím čase, ale zůstaly v hlavě. A taky hlas – Al Bundy, Frank z Kroku za krokem. Dřív se to tak neřešilo, ale tenhle chlap dal hlas celé generaci.
Pavel Zedníček není herec z obálek. Ale je to chlap, kterého bychom si měli vážit. Protože vydržel. Protože nic nepředstíral. A protože i když ho osud párkrát tvrdě zkusil, neztratil lehkost.
A to je mnohem víc než nějaká cena za celoživotní přínos.
Zdroje:
irozhlas.cz, blesk.cz, zeny.iprima.cz, mediar.cz
