Článek
Přemýšlel jsem nad tím, jestli je spravedlivé vylučovat ruské sportovce z mezinárodních soutěží. Přiznávám, že z lidského hlediska dokážu pochopit ty, kteří s takovým opatřením nesouhlasí. Člověk může celý život trénovat, obětovat sportu mládí, rodinu, zdraví a nakonec přijde o možnost zúčastnit se olympijských her jen proto, že se narodil v určité zemi.
Nepochybně je to kruté. Jenže spravedlnost není vždycky tak jednoduchá, jak bychom si přáli.
Když český hokejový tým vyhraje mistrovství světa, slaví celá republika. Hráči se vracejí domů jako národní hrdinové, vítají je tisíce lidí a jejich úspěch vnímáme jako vítězství nás všech. Přitom jsme na ledě nestáli, žádný gól nevstřelili a na výsledku jsme se nijak nepodíleli. Přesto říkáme, že jsme vyhráli.
A právě tady se dostávám k podstatě svého názoru.
Sportovec na mezinárodní scéně nereprezentuje pouze sám sebe. Zastupuje také svou zemi, její jméno, národní hrdost a do jisté míry i její postavení ve světě. To platí pro českého hokejistu stejně jako pro ruského tenistu. Nemůžeme jednou tvrdit, že sportovní vítězství patří celému národu, a podruhé předstírat, že jde výhradně o osobní úspěch jednotlivce.
Rusko už několik let vede útočnou válku proti Ukrajině. Zatímco se ve světě diskutuje o účasti jeho sportovců na šampionátech, ukrajinské rodiny přicházejí o domovy, děti o rodiče a mladí lidé o budoucnost. Mnozí z nich měli podobné sny jako ruští reprezentanti. Také chtěli sportovat, studovat, cestovat nebo prostě žít obyčejný život.
Nikdo se jich neptal, jestli jsou ochotni se svých plánů vzdát.
Často se používá argument, že sport nemá být spojován s politikou. Považuji ho za poněkud pohodlný. Politici se rádi fotografují s olympijskými vítězi, státy investují obrovské prostředky do reprezentace a úspěšní sportovci se stávají symbolem národní prestiže. Vítězství dokáže sjednotit společnost, posílit vlastenectví a někdy posloužit i státní propagandě.
To všechno přece dobře víme. Proč tedy najednou mluvit o naprosté nezávislosti sportu?
Mezinárodní olympijský výbor zvolil v některých případech kompromis. Ruští sportovci mohou za stanovených podmínek soutěžit jako neutrální jednotlivci, bez vlajky a státní hymny.
Osobně v tom vidím spíše formální řešení než skutečnou změnu. Každý ví, odkud závodník pochází. Jeho vítězství mohou oslavovat ruští fanoušci, sledovat tamní média a případně využít představitelé státní moci. Odstraněním národních symbolů tyto souvislosti nezmizí.
Samozřejmě existuje rozdíl mezi sportovcem, který otevřeně podporuje válku, a člověkem, který s ní nesouhlasí. Ten druhý může být dokonce jejím odpůrcem, přestože o tom veřejně nemluví. V ruských poměrech totiž nemusí být vyjádření vlastního názoru bez následků.
Právě proto nechci nikoho automaticky odsuzovat podle občanství. Bylo by to nespravedlivé a odporovalo by to samotné podstatě mého uvažování.
Přesto jsem přesvědčen, že osobní nevina ještě automaticky nezakládá právo účastnit se vrcholných mezinárodních soutěží.
Sportovní osobnosti navíc nejsou bezvýznamnou skupinou obyvatel. Mnohé mají miliony příznivců a jejich slova dokážou ovlivňovat veřejné mínění. Pro mladé lidi představují vzory, jejich úspěchy přinášejí společenské uznání. S takovým postavením podle mě přichází také určitá odpovědnost.
Nečekám, že každý ruský sportovec veřejně vystoupí proti Putinovi a bude riskovat vlastní svobodu. Takový požadavek by se mi snadno vyslovoval z bezpečí České republiky. Jenže pokud chce někdo nadále působit v reprezentačním systému země, která vede útočnou válku, musí počítat i s důsledky její mezinárodní izolace.
Někteří lidé se rozhodli Rusko opustit. Emigrace samozřejmě není jednoduchá a mnohdy znamená zpřetrhání rodinných i profesních vazeb. Přesto představuje jednu z možností, jak se od tamního systému skutečně odpoutat. U sportovců, kteří tak učiní a začnou nezávisle působit v jiné zemi, vzniká odlišná situace než u těch, kteří zůstávají součástí ruské reprezentace.
Pro nás Čechy má celá otázka ještě jeden rozměr.
Rok 1968 není pouze historickou událostí, kterou si připomínáme při výročí okupace. Je součástí naší kolektivní zkušenosti. Víme, co znamená, když se mocnější stát rozhodne vojensky zasáhnout do života sousedního národa. Sovětská okupace zasáhla osudy lidí, kteří si přáli žít svobodně a rozhodovat o vlastní budoucnosti.
Nechci dnešní Rusy činit odpovědnými za tehdejší události. Historie se navíc nikdy neopakuje úplně stejně. Přesto v ní nacházím určité varování. Svoboda menšího národa může být velmi křehká, pokud ji silnější soused odmítá respektovat.
Ukrajina dnes za svou nezávislost platí nesmírnou cenu.
A právě proto mi připadá zvláštní, když se větší pozornost věnuje tomu, zda se ruský atlet dostane na olympiádu, než skutečnosti, že ukrajinský sportovec možná už nikdy nebude mít příležitost závodit. Někteří přišli o sportoviště, jiní museli odejít ze své země, další narukovali do armády. Jsou mezi nimi i ti, kteří válku nepřežili.
Jak máme v takové situaci chápat spravedlnost?
Nepochybuji, že zákaz startu může konkrétnímu člověku způsobit velkou osobní bolest. Někdo se připravoval na jedinou olympiádu svého života a další příležitost už nedostane. Dokážu si představit jeho zklamání, bezmoc i pocit křivdy.
Jenže podobná rozhodnutí nelze posuzovat pouze očima těch, kterých se zákaz bezprostředně týká. Musíme vnímat také širší souvislosti a hodnoty, které chceme chránit.
Někdo může namítnout, že jde o kolektivní trest. Rozumím tomu. Osobně však rozlišuji mezi odsouzením člověka za čin, který nespáchal, a omezením možnosti reprezentovat stát na mezinárodní scéně. V prvním případě bych měl zásadní problém. Ve druhém považuji takový postup za oprávněný důsledek jednání dané země.
Olympijská myšlenka je postavena na míru, přátelství a vzájemném respektu. Jsou to hodnoty, které mají svůj význam právě tehdy, když je jejich dodržování obtížné. Pokud se na ně odvoláváme, měli bychom přemýšlet také o tom, co znamenají pro lidi, kteří se stali oběťmi agrese.
Nemyslím si, že zákaz účasti ruských sportovců ukončí válku. Nezastaví rakety ani nepřinutí ruské vedení stáhnout armádu z Ukrajiny. To by bylo naivní očekávání.
Přesto má podle mě smysl.
Mezinárodní sport není izolovaný svět, v němž přestávají platit morální zásady jen proto, že zazní startovní výstřel. Je součástí společnosti a svými rozhodnutími dává najevo, jaké hodnoty uznává.
Proto zastávám názor, že ruští reprezentanti by se neměli účastnit mezinárodních turnajů a šampionátů po celou dobu pokračující války proti Ukrajině. Nepovažuji za dostatečné ani jejich vystupování pod neutrálním označením, pokud zůstávají fakticky spojeni s ruským sportovním systémem.
Nepřeji jim neúspěch v osobním životě, nezpochybňuji jejich talent ani práci, kterou sportu věnovali. Dokonce dokážu pochopit jejich rozhořčení. Přesto bych v tomto případě dal přednost důslednosti před kompromisem.
Možná se jednou budou moci ruské a ukrajinské týmy znovu setkat na sportovišti za okolností, kdy jejich vzájemné soupeření nebude zatíženo probíhající válkou. Takový okamžik bych považoval za mnohem cennější než jakoukoliv medaili.
Do té doby bych byl pro zachování zákazu.
Protože zatímco jeden člověk přichází o možnost získat medaili, druhý může kvůli válce přijít o celý život. A tento rozdíl pro mě nelze přehlédnout.
Díky za každé srdíčko i komentář.
Sdílením pomáháte tomu, aby se tento text dostal k lidem kterým může něco říct a nezmizel v šumu internetu.😉
A pokud mě chcete podpořit i jinak, můžete to udělat prostřednictvím tlačítka „Podpořte autora“.
Za to vám ze srdce děkuji,
David.
