Článek
Všechno mě bolelo. Záda, prsty, krk. Šrouby se nechtěly hnout, jak kdyby se jim líbilo zůstat zarezlý až do soudnýho dne.
A já tam stál, vzteklej, v montérkách co už viděly leccos, a říkal si – „Tohle není jen o autech.“
Protože některý šrouby drží stejným způsobem jako starý vzpomínky, zklamání, nebo věci, co sis nedořekl s lidma. Nechtěj ven. Držej. Bolí.
A ty nevíš, jestli to povolí. Nebo se to urve.
Auto stálo dva roky.
Nejezdilo, chytalo prach, a když jsem se rozhodl ho zase probudit, věděl jsem, že to nebude sranda.
Chladič byl KO. Alternátor chrastil. Všude bordel, utopený šrouby, guma zpuchřelá, těsnění jak ze stoletý rakve.
Řekl jsem si: „Dej tomu víkend.“
A pak jsem tam byl… pátý den v kuse. V pantoflích, s čelovkou a touhou to nevzdat.
V garáži se nemluví. Tam se dýchá jinak.
Seš sám. Mezi nářadím, prachem a tichým přemýšlením.
Začínáš chápat věci, na který jsi jinde neměl čas.
Třeba že jsi hodně věcí v životě taky jen zalepil silikonem. A doufal, že to nebude téct.
Vzpomněl jsem si na tátu.
Jak si jednou sednul na bobek k motoru a řekl:
„Všechno se dá povolit. Jen to někdy nejde silou.“
V tu chvíli jsem to bral jako radu k šroubu. Ale teď, roky po jeho smrti, vím, že mluvil o lidech.
O sobě. O mně.
O manželství, co drhne. O kamarádstvích, co se zadřely.
O věcech, co v sobě držíme, protože nevíme, jak je říct. Nebo s kým.
A tak je držíme. Zareznou. Ztichnou.
Ten jeden šroub, co nechtěl povolit, jsem zkoušel dvacet minut.
Mazal jsem ho, nahříval, klepal.
A když konečně prasknul a povolil, skoro jsem se rozbrečel.
Ne protože to šlo. Ale protože to šlo navzdory všemu.
A to mi dalo naději. Že i já se třeba ještě někde pohnu.
Když jsem to konečně složil, naplnil novým chladivem, dotáhl řemen a nastartoval…
neslyšel jsem jen motor.
Slyšel jsem v sobě klid.
Takovej ten vnitřní klid, co přijde, když se něco podaří. Když něco, co vypadalo beznadějně, zase běží.
Někdy opravíš víc, než sis plánoval.
Někdy tě ta špinavá práce očistí zevnitř.
Tak jestli máš doma něco, co rezne, drží a nejde povolit – třeba vztah, víru v sebe, nebo jen šroub na autě –
nezahazuj to hned.
Možná to jen potřebuje klid.
A někoho, kdo se nebojí trošku umazat.
