Článek
Výjimkou je 64letý místní chovatel ovcí. Zřejmě se vrátil pro zvířata a nestihl odejít. Pohřešován je od chvíle sesuvu, pátrání bylo po dvou dnech přerušeno.
Představte si ale, kolik lidí by nestihlo odejít, kdyby někdo s desítkami tisíc sledujících napsal po varování tohle:
Tak jsem se dneska probudil a zjistil, že mě údajně zabije kámen. Prej. Protože „věda“.
Prý máme opustit vesnici, kde moje rodina žije tři generace, protože se hora hnula o 2,9 metru. No to je strašné. To když dám v Brně parkovat auto, taky ho ráno najdu o tři metry jinde.
Prej „měření pomocí radaru“. Jo jasně. To je jak ten jejich model sucha, co ukazuje sucho i když venku prší a kytky rostou jak z vody. Teď máme zase „červenou zónu“. Ale jak jsem koukal z okna, tak pořád vidím chalupu, strom a slepici. Všechno stojí. Jen místní „krizový štáb“ už rozesílá poplašné esemesky, že máme vzít děti, kartáček a mazat do údolí.
A proč? Protože geolog něco zahlídnul na monitoru. A to jsou teď noví bohové. Nezpochybňovat! Ani když se spletou. Protože granty. Protože odpovědnost. A protože „věříme vědcům“. Jo, to je nový náboženství. Dřív to byla svatá voda. Teď je to Alertswiss.
A samozřejmě se nesmí zapomenout, že když nesouhlasíš, tak chceš prý, aby všichni umřeli. Logika jak z Twitteru.
Hele, dřív lidi stavěli vesnice tam, kde bylo bezpečno. Když spadla skála, tak ji odklidili a jelo se dál. Teď přijde borec s dronem, natočí šutr, co se trochu hejbnul, a najednou máš tři expertní panely, čtyři mapy a pět tiskovek.
A samozřejmě — nejdůležitější je, že se na to všichni složíme. Protože musíme chránit „lidi před přírodou“, jak říkají. A pak ti samí lidi zakážou topit dřevem, aby „chránili přírodu před lidma“.
Tak nevím. Možná je fakt lepší, když nás ta hora jednou za sto let přejede. Aspoň bude chvíli klid.
-
Takový text se sice tváří jako obrana tradičních hodnot, ale pojďme si ho rozebrat:
Příspěvek využívá řadu rétorických prostředků, které slouží k vyvolání silného emočního efektu a zpochybnění legitimity vědeckých a úředních autorit. Podívejme se podrobně na klíčové mechanismy:
1. Ironické přepsání reality
Příklad: „Prej. Protože ‚věda‘.“ nebo „Jo, to je nový náboženství.“
Věda je zde parodována jako slepá víra, čímž dochází k ironickému obrácení obvyklého rámce – místo racionality je věda zobrazena jako ideologie. Použití ironie oslabuje důvěryhodnost vědeckých závěrů tím, že je staví na roveň absurditě.
Účinek: čtenář se má cítit nadřazeně vůči „vědcům“, kteří údajně nejsou o nic rozumnější než středověcí kazatelé.
2. Výsměch a bagatelizace odbornosti
Příklad: „Geolog něco zahlídnul na monitoru.“ nebo „model sucha, co ukazuje sucho i když venku prší“.
Expertní znalost je záměrně redukována na nahodilý či směšný akt – „zahlídnutí“ nebo „model, co neodpovídá realitě“.
Účinek: Zpochybnění expertního diskurzu. Vytváří dojem, že „obyčejný selský rozum“ je spolehlivější než sofistikovaná technologie.
3. Rámování „my vs. oni“
My: lidé z vesnice, obyčejní, se zkušeností a zdravým rozumem.
Oni: „vědci“, „krizový štáb“, „expertní panely“, anonymní úřední aparát.
Příklad: „Teď přijde borec s dronem… a najednou máš tři expertní panely…“ – buduje kontrast mezi jednoduchostí života a přemrštěnou reakcí systému.
Účinek: Mobilizace čtenářovy identity – čtenář se má cítit jako součást skupiny, která je ohrožována přebujelou a nepochopitelnou mocí „těch nahoře“.
4. Scénická dramatizace a konkrétní detaily
Příklad: „koukal z okna, vidím chalupu, strom a slepici“, „vezměte děti, kartáček a mazat do údolí“.
Vyprávění je zasazeno do osobní roviny, s konkrétními obrazy běžného života. Tím se čtenáři umožňuje snadno se s mluvčím ztotožnit.
Účinek: dramatizace všedního dne proti přepjaté reakci státu zvyšuje pocit absurdity a nespravedlnosti.
5. Zamlčení alternativy / falešná dichotomie
Příklad: „Dřív lidi stavěli tam, kde bylo bezpečno… teď se kvůli šutru svolává panel.“
Sugestivně je nastíněno, že dřívější přístup byl racionální a funkční, zatímco současný je přehnaný a škodlivý. Nezazní žádná střední cesta nebo alternativní vysvětlení.
Účinek: čtenář získává dojem, že buď bude vše ponecháno osudu, nebo nastane byrokratický chaos – nic mezi tím.
6. Emoční apel skrze nostalgii a rezignaci
Závěr: „Možná je fakt lepší, když nás ta hora jednou za sto let přejede.“
Ironická kapitulace před přírodou působí jako forma emočního uvolnění – přiznaná bezmoc, zároveň však obrácená proti systému („aspoň bude chvíli klid“).
Účinek: v čtenáři to může vyvolat pocit melancholie i tiché rebelie – odmítnutí podřídit se autoritám, i kdyby to mělo nést riziko.
Celkový emoční/kognitivní efekt
Text záměrně buduje nedůvěru vůči autoritám, především vůči vědě, státu a moderní technologii. Podněcuje sounáležitost „obyčejných lidí“, kteří jsou podle něj zneužíváni systémem. V čtenáři vyvolává směs vzteku, výsměchu a rezignovaného vzdoru. Má navodit dojem, že moderní řešení jsou přehnaná a odtržená od reality, zatímco selský rozum a historická zkušenost jsou spolehlivější. Cílem není nabídnout řešení, ale vyvolat pocit absurditního světa, kde je lepší se smát než poslouchat.
Naučte se rozpoznávat tenhle styl – protože nepřesvědčuje argumenty. Je to emocionální virus.
Neříká: „Tohle jsou fakta, pojďme je zvážit.“
Říká: „To, že se teď zlobíte nebo smějete, znamená, že mám pravdu.“
Tenhle jazyk neargumentuje. Jen vyvolá pocit – a pak vám naznačí, že právě ten pocit je důkaz.
Je to únos základní sociální funkce mozku: potřeby zapadnout do skupiny.
Jak ho poznat?
- burcuje emoce místo argumentů (hněv, výsměch, nostalgie, strach)
- zesměšňuje experty a poznání, kterému nerozumí („model, co ukazuje sucho i když prší“)
- vytváří falešná dilemata („buď všechno přeháníme, nebo nic neřešíme“)
- staví „obyčejné lidi“ proti systému („oni s dronem vs. my se slepicí“)
- používá ironii jako štít – nic nemusí být obhájeno, všechno může být zesměšněno
- uzavírá diskuzi – kdo nesouhlasí, je směšný nebo nebezpečný („tak asi chceš, aby všichni umřeli“)
Tenhle jazyk vám nedá víc informací. Jen silnější pocity.
A když ho posloucháte dost dlouho, přestanete vnímat, jestli vaše názory vycházejí z důkazů.
Pocit se stane důkazem.
