Článek
Sleduju svého syna, jak staví věž z kostek. Po třetím patře se zhroutí. Zase. Tentokrát bez slz, jen výkřik a švihnutí kostkou o zem. V jeho světě ještě neexistuje těžiště nebo tření. Jen jednoduchý vzorec: kostky + snaha = věž.
To přece mělo držet! Když to stavěl táta, tak to drželo.
Zvenčí je to roztomilé. Ale v jádru je to syrový kontakt s realitou: jeho mentální model – to, jak si myslí, že svět funguje – se s ní rozchází. Ale každým pádem se zlepšuje. Dětství je laboratoř selhání, kde každý kolaps je datový bod. S dostatkem pádů vznikne lepší model.
My dospělí máme tu smůlu, že naše modely jsou odolnější ke změně. A že naše věže často padají až roky po špatném rozhodnutí – v ekonomice, v ekologii, ve společnosti. Dají se přičíst jiným příčinám. A tak namísto „moje představa nefungovala“ řekneme: „někdo ji shodil“.
A pak se hádáme o to, kdo za pád může – ale málokdy o to, jestli jsme stavěli správně.
Dřív šlo stavět od oka. Zkušenost stačila: znali jsme materiál, podmínky byly stabilní, svět fungoval v rytmu, který jsme stihli sledovat. Jenže to už neplatí.
V pokojíčku fouká vítr. Některé kostky kloužou, jiné tají, další mění tvar pod očima. Žádná z nich tu nebyla, když jsme se učili poznávat svět.
Tohle jsou algoritmy sociálních sítí, informační bubliny, globální trhy… A přesto pořád stavíme, jako by šlo jen o správné těžiště. Není divu, že některé věže padají. Třeba v roce 2008, kdy spodní kostka hypotéčního trhu byla prožraná rizikovými úvěry – a přesto ji mnozí experti dál označovali za stabilní.
Ale my stavíme dál – domy, ekonomiky, názory. Jenže čím vyšší věž, tím víc záleží, jestli odpovídá realitě..
Každá komunita, každý stát, každá skupina voličů má svůj vlastní obraz světa – a staví podle něj. Na základě toho, co považuje za stabilní, co ignoruje a čemu věří, že unese víc.
Někdy ty rozdíly nejsou vidět hned. Ale když se podíváme na to, koho by volili lidé s různým vzděláním, jako v letošním jarním průzkumu STEM, zjistíme, že se jejich představa o světě liší víc než jen v drobnostech. Vypadá to skoro jako dvě různé fyziky.
V jedné převažují strany, které se opírají o data a vývojové trendy. V té druhé ty, které hledají odpovědi ve zkušenosti, nebo se snaží bránit vnějším změnám. Každá ta volba dává smysl ve svém modelu světa. V tom druhém třeba už tolik ne.
Jsou mezi námi ti, kteří tyhle nové síly sledují. Ekonomové, datoví analytici, klimatologové, psychologové informační války. Lidé, kteří místo osobní zkušenosti sbírají data.
Jenže když člověk neví, že má špatný model, tihle „experti“ zní jako cizinci… nebo blázni. Říkají věci, které nedávají smysl – a jako by čekali, že jim člověk prostě uvěří.
Někdy to připomíná situaci, kdy máme každý hotový jiný roh puzzle a mezi námi chybí složené dílky. Pak expert působí jako cizinec. Nebo blázen. Mluví o části světa, kterou ten druhý ze svého místa nevidí.
Když se takhle střetnou dva modely, co je zkusit porovnat? Položit je vedle sebe – bez emocí – a zeptat se: co tenhle předpovídá? Co vylučuje? Co se skutečně stalo? A který z nich to vystihl líp?
Někdy nejde o to, kdo má pravdu. Spíš o to, kdo si první všimne, že mu věž přestává držet – a začne hledat proč. Někdy to není něco velkého – jen si všimnete, že co dřív fungovalo samozřejmě, najednou klouže mezi prsty. Někdy nejde o nedostatek dat. Jen je těžké připustit, že jsme roky stavěli podle návodu, který už nefunguje – protože ten návod je součást naší identity. Všichni to občas zažijeme. Někdo před tím strčí hlavu do písku, a jiný nečeká, až věž spadne.
Jedním z těch druhých byl Martin Smetana, biolog a soukromý zemědělec z Farmy Blatnička na Hodonínsku, když začal měnit krajinu dřív, než to bylo nutné. Ne proto, že by mu došla voda, ale protože měl data, mapy a historické snímky – a chuť pokusit se to udělat jinak.
Už při založení farmy v roce 2010 se rozhodl obnovit krajinu zničenou intenzivním zemědělstvím a ne jen produkovat výnosy. Rozdělil velké lány na mozaiku políček, sázel remízky, staré odrůdy stromů, budoval diverzitu. Ne jako protest proti systému, ale jako návrh jiného modelu. V době, kdy se sázelo na výnos, jeho přístup působil jako romantická odbočka – sympatická, ale nepraktická.
Když pak přišly suché roky a jeho sousedé začali ztrácet výnosy, jeho farma držela. Ne perfektně, ale líp. A v tu chvíli se ukázalo, že jeho „divná“ krajina není jen poetický experiment, ale stabilnější model. Začali se k němu jezdit dívat ostatní. Ptát se, zapisovat, kopírovat. Projekt dokonce získal první cenu Adapterra Awards 2019.
Martin Smetana přistupuje ke krajině s lupou biologa, mapou krajináře a starými leteckými snímky, aby obnovil její původní pestrost a funkčnost. Možná proto jeho věž pořád drží.
A není jediný. Avšak ne každý začne dřív, než mu věž začne padat. Jeho sousedi vzali v potaz jiný model, až když jim ten jejich nedokázal dát odpověď na suché roky. Když věž padá, není ostuda začít stavět jinak. Ostuda je tvrdit, že napočtvrté to už bude držet a ignorovat příčinu pádu.
—
Všichni máme nějaký model toho, jak svět funguje – a jen málokdy si všimneme, že už nesedí. Většinou nás na to musí upozornit někdo jiný.
V obýváku jsem zatím expert na kostky já. Potomek zkouší, občas pozoruje, učí se a já si to musím užít – za deset, dvanáct let už bude mít svůj vlastní model světa.
Nevyhnutelně jiný. Protože svět se mění rychleji, než jsme zvyklí. Možná to pak budu já, komu budou mizet kostky pod rukama a moje plány přestanou vycházet.
A možná si v té chvíli vzpomenu, že když něco padá, je to datový bod. Co jsem si myslel, že se stane? Co se stalo?
„Synu, padá mi to. Ukážeš mi, jak to teď funguje?“
—
Zdroje:
https://www.stem.cz/volebni-tendence-ceske-verejnosti-duben-2025-tydenni-model-tyden-17
https://www.nadacepartnerstvi.cz/co-delame/projekty/adapterra-awards/aktuality/smetana-krajina-ma-byt-misto-pro-zivot
https://www.adapterraawards.cz/cs/soutez
