Článek
V roce 1974 Richard Nixon rezignoval na funkci prezidenta Spojených států.
Nešlo jen o samotné špehování politických oponentů v kauze Watergate — šlo o to, že když se na lži přišlo, politický i veřejný tlak dosáhl síly, která už neumožnila přežít. Lhaní bylo hazardem. Pokud vás usvědčili, vaše slovo ztratilo váhu a kariéra skončila.
Dnes je situace jiná.
Veřejný prostor se roztříštil do stovek paralelních informačních bublin — komunit, kde lidé aktivně vybírají verze reality, které potvrzují jejich představy, zatímco jiné pohledy ignorují.
V takovém prostředí se mění i role lži.
Lhaní se proměňuje ze společenského rizika v prostředek upevnění skupinové identity: Co potvrzuje naše příběhy, je pravdivé — bez ohledu na fakta.
- Přesvědčení, že jen obnovitelné zdroje zachrání klima, přehlíží fyzikální zákony.
- Přesvědčení, že změna klimatu neexistuje, přehlíží desetiletí vědecké práce.
- A přesvědčení, že svět tajně řídí ilumináti, přehlíží, jak neuvěřitelně těžké by bylo něco takového skutečně utajit.
Mozek v takových situacích upřednostňuje loajalitu ke skupině před pravdou — podobně jako když fanoušek fotbalového týmu „vidí“ fauly pouze u soupeře, nikdy u vlastních.
Je v tom tak dobrý, že si toho ani nevšimneme — a pro zachování integrity ega skryje i samotnou existenci filtru.
Tradiční fact-checking v tomto prostředí přestává stačit.
Ukázat zdroje nestačí.
Historie je plná takových příkladů.
Když britští lékaři Richard Doll a Austin Bradford Hill v roce 1950 zveřejnili první rozsáhlou studii o souvislosti mezi kouřením a rakovinou plic, mnoho lidí to odmítalo.
Ne proto, že by důkazy byly slabé — ale protože kouření bylo součástí jejich životního stylu a identity. Fakta nestačí, když pravda ohrožuje náš vlastní příběh.
A tak nestačí ověřovat jednotlivá tvrzení.
Potřebujeme systém, který ukáže, jak výroky drží — nebo nedrží — pohromadě.
Možná by pomohla instituce podobná hygienické kontrole v restauracích — ale zaměřená na pravdivost výroků.
Představme si něco jako Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci — ale místo čistoty hrnců v restauracích by kontrolovala politiky a jejich prohlášení.
Chceme vědět, kde můžeme „jíst“ bez rizika. Jestli nám bude chutnat, to už je věc preferencí, ale otrávit by se neměl nikdo.
Filosofie zabývající se pravdou a tím, jak víme to, co víme, se nazývá epistemologie.
Říkejme tedy tomuto hypotetickému ústavu:
Epistemická hygiena
EH by hodnotila výroky podle tří kritérií:
- zda a jak silnou mají oporu ve svědectvích či měřeních,
- zda jsou logicky konzistentní,
- zda se vyhýbají manipulaci s příjemcem.
Výsledkem by byla známka kvality tvrzení.
Třeba výrok:
„Stačí pít dostatek vody a nikdy neonemocníte.“
EH by zjistila, že:
- výrok má slabou oporu: pitný režim je důležitý, ale žádné spolehlivé měření nepotvrzuje absolutní ochranu před nemocemi
- logicky je výrok chybný — zaměňuje dílčí faktor za úplnou příčinu
- manipulace spočívá v líbivém slibu jednoduchého řešení složitého problému
EH je však jen myšlenkový experiment.
V našem světě si chyb v příbězích, které vydáváme za realitu, musíme všimnout sami.
Ale stejně jako jsme zvyklí si umývat ruce,
je možné osvojit si návyky pro kontrolu pravdivosti tvrzení – takovou osobní epistemickou hygienu.
Takže si představte, že vám někdo pošle virální video s titulkem:
„Vědci potvrzují: Dělejte tohle 5 minut denně a zhubnete“
a zkuste si položit tři otázky:
- Kdo tím získá, když tomu uvěřím?
- Jaké důkazy by muselo toto tvrzení přinést, abych mu uvěřil?
- Co budu pozorovat, pokud je toto pravda?
