Článek
Za dob pozdní římské říše a ještě dlouho poté bylo veřejné dění v Konstantinopoli rozděleno mezi dvě barvy: Modré a Zelené.
Zprvu šlo o stáje vozatajů v Hippodromu. Ale jak šel čas, přerostly tyto frakce rámec sportu – staly se stranami víry, politiky i násilí.
Procopios psal, že „jejich nenávist nepolevuje ani mezi bratry, přáteli nebo manželi; barva rozděluje víc než krev“.
A historik Gibbon dodal, že „podpora frakce byla nezbytná pro každého, kdo toužil po úřadu – v církvi i ve městě“.
Kdo byli Modří a Zelení?
Byli to sportovní fanoušci.
A teď si představte jeden takový den v Konstantinopoli.
---
Zelení a Modří. Nešlo jen o vozataje. Šlo o čest, víru, kabáty, chrámy. Každý den se to někde popralo kvůli barvě stuhy.
Vozy obou týmů jezdily pravidelně, ale ti dva nejslavnější vozatajové – jeden modrý, druhý zelený – spolu ještě nikdy nestanuli na jedné startovní čáře. Vždy se našla výmluva: jednou prý natažené zápěstí, jindy špatně zasvěcená trať, pak ztracená pečeť u arbitra. A město se hádalo dál: „Ten váš se bojí.“ „Ten váš jen žvaní.“
Třetí rvačka toho týdne skončila tím, že rozvášněný dav zapálil stánek s kadidlem před chrámem a prorazil dubovou bránu chrámu. V ohni zahynul kněz. Císař, který do té chvíle toleroval cvrkot frakcí kvůli daním z her, se postavil na hradbách a oznámil: „Stačilo. Žádné závody. Žádné bitky. Hippodrom se zavírá.“
Ulice ztichly; šampioni zmizeli z očí. Jen o Modrém se šeptalo, že se zavřel v kruhu blízkých a radil se o co dál.
Po týdnu ticha vyšel Modrý na tržiště. Vypadal klidněji, než si ho kdo pamatoval. „Dobrá,“ zvolal. „Dám vám, co chcete. Za týden na Hippodromu. Poslední závod. Pak už nebude pochyb.“
Zelený odpověděl okamžitě: „Přijímám. Ale já proti tobě. Žádný posel, žádná náhrada.“
A císař, rád že se krev přesune z ulic na písek arény, neurčitě přikývl.
Ve čtvrtek se město vylilo do Hippodromu. Obchody zavřeny, školy prázdné. Lidé seděli vedle sebe s vlajkami – někteří zvědaví, jiní unavení věčnou řeží.
Zelený stál připraven. Beze slov utáhl řemeny, pohladil zpěněné koně. Rozhodčí pozdvihl praporek.
A pak… dlouhé, dýchatelné ticho.
Brána se otevřela. Ale Modrý nevjel.
Místo něj vyjel neznámý jezdec v modrých barvách. Seděl vzpřímeně, koně měl silné – ale nebyl to on. Nebyl to borec, kterého město znalo z písní a výkřiků.
Z ochozů se ozval šepot. „To není on.“ „Ten náš přece slíbil, že přijde.“ „Kdo to vůbec je?“
Rozhodčí váhal. Pravidla mluvila jasně – pokud vůz přijede, závod se může konat.
Zelený však zůstal stát. Nehnul opratí.
Pak pozvedl hlas, klidně, ale pevně:
„S tebou nezávodím. Nejsi mi hoden.“
Ticho se rozlilo jako rozbitý džbán.
Rozhodčí sklonil praporek.
Modrý náhradník po chvíli otočil koně a odjel.
Závod se nekonal.
Z ochozů se nejdřív ozývalo ticho. Pak pískot. A nakonec bučení – ne jen od zelených, ale i z modrých řad.
Lidé zůstávali sedět, vlajky klesaly. Někteří odcházeli pomalu, jiní nevstali vůbec. I ti největší fanoušci se trochu styděli.
Možnost dokázat velikost zmizela – a nechala po sobě hanbu.
Když hrdinové odmítnou zkoušku, když se nepostaví svému strachu – jsou vůbec hrdinové?
Tento příběh je pravdivý. Jen město se dnes jmenuje Istanbul. A skutečné dění jsem převyprávěl jako historickou alegorii.
Zelenskyj čekal. A Putin nepřijel.
Zdroje:
Smithsonian Magazine – Blue versus Green: Rocking the Byzantine Empire
