Článek
Na stránkách tohoto otevřeného webu pro všechny se mnou v polovině května tohoto roku vedla kolegyně Monika Le Fay rozhovor o „střevech“ pořadu Reportéři ČT a o jejím bývalém šéfovi Marku Wollnerovi.
Vzpomněl jsem si v této souvislosti na už zaniklý veleúspěšný pořad komerční Novy Na vlastní oči, o kterém se svého času říkalo paradoxně, že je to nejlepší „veřejnoprávní publicistika doby“. Pro „Oči“ jsem natočil v letech 1998-2008 dvě stě dokumentárních reportáží.
Proč skoro ze dne na den investigativní pořad Novy skončil? - to se lidi nikdy pořádně nedozvěděli. A já mám pro to svoji teorii. Omlouvám se, že text bude dlouhý a někdy dost podrobný. To už je nemoc pamětníků, že nechtějí nic vynechat. Ale snad to nebude puntičkářsky přehnané a nebude vás to nudit…
Pořad Na vlastní oči si musel na sebe především vydělat, což se dařilo. Velmi.
Měl pravidelně sledovanost kolem dvou miliónů diváků všech socio-profesních skupin.
Bylo to podle mě odvozeno ze tří věcí. Jednak uvaděč Radek John ve stylu šerifa napravujícího zlořády magicky přitahoval, i když nic nenatáčel. Sám si z toho dělal legraci, že je jen virtuálním maskotem. Nejdůležitější, druhou podmínkou úspěchu tohoto-publicistického pořadu na Nově, byla osobnost velmi vzdělaného dramaturga Radovana Slánského, kolem kterého se všecko točilo. Zažil jsem za svůj život hodně dramaturgů, ale svým všestranným talentem a tahem na branku Radovan Slánský všechny převyšoval.
Měl načtenou tunu teorie o televizních žánrech a často používal mantru dvou slov, kterou vyčetl z kritické studie Umberta Eca O televizi jako nedobrého masového „oblbujícího“ média: dva termíny: spektakulárnost a telegeničnost. Těmto dvěma pojmům chtěl dát nový „neoblbujcí“ obsah. Stále nám je dokola opakoval, až byl otravný: pokud reportáž nemůže naplnit tato kritéria - prostě se nezačne ani točit.
Říkal tomu umazat se trochu psychologií a sociologií. A to vše přes intimní příběhy hlavních aktérů respondentů, jež se ocitli v mezní situaci.
Hlavně nemoralizovat!
Pamatuji si například, že jsem natáčel o krajní levici o Antifě a o krajní pravici - o neonacistech z Národně sociálního bloku. Radovanovi samozřejmě nestačilo povídání s hlavními aktéry protichůdných politických skupin, kteří moc rozhovory neposkytovali a nějaké ty ilustráky k tomu; s tím by se spokojila tehdejší rychlá publicistika v ČT. Scházela tomu ta telegeničnost a atraktivní spektakulárnost… Musel jsem se pokusit zachytit typologii vybraných radikálů nepřímo. V situacích, které jsou jim blízké; nejen na demonstracích, ale i v jejich rodinném zázemí; při sportu, v práci… To byl těžký oříšek, aby vše nevyznělo jako propagace antisystémových ideologií. Ale nakonec se zadařilo. Jaksi v druhém obrazovém plánu, typickém spíše pro dokument, vyzněli rudí a hnědí mládenci trochu směšně, když poodhalovali naivně svá temná ledví. A nemusel jsem ideologizovat a moralizovat. Zároveň jsem se pokoušel prvoplánově nezraňovat důstojnost těchto „prevítů“. Nakonec ve své sebestřednosti nepoznali, že je hodně kritizujeme. Ale i běžný divák pochopil… Na začátku tisíciletí jsme se my, reportéři a režiséři, učili taky nazpaměť i takzvané Slánského pravidla.
Řídím se jimi při své tvorbě dodnes: Nikdy nesmíš hodnotit a soudit. Jen pojmenovávat a odhalovat. Vidět věci skryté a skrývané… Nikdy nesmíš prvoplánově projevovat svůj názor na věc, i když ho máš. Tvá tendence - co si o všem myslíš musí být skryta a jen lehce, v nečekaných souvislostech, může občas zajiskřit.
Filmečky ze života
Radovanovi se podařilo v „Očích“ koncentrovat největší talenty publicistiky, které byly tehdy na trhu (polovina internistů, polovina externistů). A měl spolu s producentkou Kateřinou Pfauserovou téměř neomezené možnosti, jak kreativní lidi slušně zaplatit. Vzpomínám si třeba na spisovatele Františka Růžičku, jehož román Paci, paci, pacičky je nadčasovou intimně hlubinnou sondou do časů normalizace a jeho bizarní fejetony v „Očích“ byly protiváhou analytických investigací Josefa Klímy. Nebo takový Honza Reinisch, který v sociálních kauzách uplatňoval svůj sarkastický a ironický pohled na věc, což diváky bavilo… Samozřejmě většina lidí spojovala reportáže s dvojicí Radek John a Josef Klíma, i když mozkový tvůrčí trust byl jinde (to je ale běžný virtuálně-magický fenomén televize, kdy si lidé spojují pořad pouze s takzvanými moderátory). Z odstupu let lze už bez nadsázky říci, že v estetice a při kompozičně dramatické výstavbě, kdy se zápletky i v krátkém desetiminutovém tvaru teprve postupně prozrazovaly (Radovan Slánský tomu říkal loupáni cibule) předběhly „Oči“ svou dobu. Byly to vlastně živé barvité krátké dokumenty s jistou dávkou přípustné stylizace, aby měl divák pocit, že sleduje autentický filmeček. Filmeček ze života.
Housky dobře propečené…
Snažili jsme se všichni, aby reportáže byly pochopitelné jak pro „bábu Dymákovou“ z Vysočiny, tak pro snobské pražské inťoše. O programech komerčních televizí se někdy s nadsázkou říká, že jde jen a pouze o chutný plátek šunky reklamy vložený do dvou rozřízlých housek programu. Kreativci „Očí“ se snažili, aby ty housky byly dobře propečené; přiměřeně soli, máku nebo sezamových semínek… Dalším základním neměnným pravidlem bylo tematické a žánrové pořadí: investigace, sociologický fenomén, subkultura s příběhem. Prostě jako když obědváš: polévka, hlavní chod, zákusek… Já natáčel nejvíce sorbety, takové malé spíše dokumentíky, které měly často větší sledovanost než hlavní chod. To neříkám, že se vytahuju. Bylo to dáno často tématem: příběhy bizarních postaviček diváky bavily. U lidí si aspoň trochu odpočinuly jejich levé mozkové hemisféry po shlédnutí hlavního chodu, třeba nějaké politicko-kriminální causy reportéra Janka Kroupy.
Po dvaceti letech vzpomínám na bezdomovce Tondu Škopka, který zdědil milión a za měsíc ho rozfofroval. Nebo na rolníka Milana Čurdu, kterému naměřili osm promile, když sjel se svým fekálním vozem do požární nádrže. Pokoušel jsem se zaznamenat tragikomické story těchto mých netradičních respondentů. Důležité bylo, abych k nim byl upřímný a empatický. Tihle dva kumpáni se pak stali mými kamarády a pokoušel jsem se jim i všelijak pomáhat. Nedělal jsem z nich tupce a snažil jsem se zachytit i jejich nejednoduchou rodinnou a sociální anamnézu. I smutné jobovky, které provázely jejich život. Často na hraně mezi životem a smrtí. Jen tímto psychologickým ponorem získávaly, myslím, jejich portréty, trochu existenciální rozměr. Nešlo jen o prvoplánové bulvární senzace za každou cenu ze dna společnosti. To by mě Radovan hnal…
Osvícená diktatura režisérů
My jsme měli s Honzou Reinischem jako jediní v „Očích“ privilegium, že jsme si režírovali své vlastní náměty sami. Režíruju sám sebe přes pětadvacet let. Jako reportér zůstávám spíše jako průvodce dějem, jsem spíš v pozadí. Což má logiku, protože jsem „příběhář“ a jde o obrazově situační zachyceních především mých hrdinů. Jinak se dramaturg Slánský obklopil novou famáckou generací, z nichž pak mnozí později překročili i českou kotlinu. V „Očích“ byl systém osvícené diktatury režisérů. Radovan Slánský věděl, že reportéři mají spíše psací racionálně analytické uvažování. Málokdo z nich tento svůj talent dokázal propojit s emocionálně obrazným viděním, s filmovým jazykem. Byli jsme v teorii žánru vyučováni Radovanem, jak je nutné v expozici repky začít silným emocionálním archetypálním střetem, než se posuneme k chladnějším analýzám. Jak je dobré čas od času zmást divákovu emoci, který se zprvu identifikuje s předpokládaným kladným hrdinou, z kterého se ale vyklube přesně v půlce reportáže padouch.
Reklamy napomáhají kvalitě
Paradoxně ta promyšlenost byla podřízená „mamonu“. Zisku z bloku reklam před pořadem, v jeho třetí čtvrtině a na konci. Tomu byla přizpůsobena i kompozice „repek“. Aristotela by potěšilo, jak jsme dodržovali jeho poetiku z Poetiky, od expozice přes krizi ke katarzi… „Oči“ jsou důkazem, že komerční televize nemusí být úplně blbá… A stále jsme se chtěli zdokonalovat. Jednou za rok se jezdilo na semináře mimo Prahu. Já si pamatuju na Seč v Železných horách, kde jsme rozebírali televizní reportážní směrování v Evropě. Někdy kolem roku 2005 se začalo ve světě mluvit o trendu reality schow a docusoapu. Ale my jsme zjistili, že jsme často prvky tohoto specifického televizního vyprávění používali, aniž bychom to ale nějak vznešeně odborně nazývali. Radovan Slánský asi jako první ohmatal žánr, jemuž se teď někdy říká publicistický dokument.
Inkubátor talentů
Přišli na to režiséři společně s dramaturgem intuitivně. A zde se ukázala střihačka famačka Krasimira Velitchkova, která většinu reportáží střihala, jako velmi připravená k výzvě těchto moderních televizních trendů. (Krasimira přišla do „Očí“ poté, co se spolupodílela na světoznámém hraném filmu Emira Kustorici Underground.) Dnes už uznávaní režiséři, kteří začínali v „Očích“, vzpomínají na Radovana a na Krasi jako na formotvorné osobnosti. Skoro všichni pak uspěli, často i v mezinárodním kontextu.
Je to celá plejáda jmen. Například „očař“ režisér Oskar Reif uspěl s hraným černobílým širokoúhlým experimentem Postel. Radek Bajgar vyhrál komedii roku s Teorií tygra. „Novácká“ Mira Erdevički je dnes hvězdou britské dokumentární BBC. Její britsko-slovenský dokument o českých a slovenských Romech v Anglii Povolení k pobytu (střih Krasimira Velitchkova) obletěl zeměkouli. Další potentní „očař“ režisér Miroslav Mandič získal dvě filmové ceny za dokument Hraniční milenci (Borderline lovers) na Filmfestu v Mnichově za nejlepší film (střih Krasimira Velitchkova) a v Sarajevu obdržel Zvláštní cenu poroty za lidská práva. Jan Reinisch má ocenění UNHCR za válečné dokumenty z Kosova a Čečenska. Eva Tomanová se dostala s dokumentem Stále spolu do finále IDFA v Amsterdamu. Slánského veleoblíbená Dagmar Smržová vyhrála českého Trilobita, cenu filmového svazu, za snímek Zachraňte Edwardse a také studentskou cenu za dokument Otázky pana Lásky ve Finále Plzeň. V ČT Zora Cejnková získala společně s Krasimirou Velitchkovou za Dovolenou v protektorátu stříbrného evropského „televizního Oscara“ CFB.
Vyhazov nejschopnějších
Proč tedy tak veleúspěšných pořad skončil? S odchodem Vladimíra Železného, který znal tvůrčí potenciál „svých pappenheimských“ a přechodem televize do vlastnictví PPF a ředitele Petra Dvořáka, bylo jasné, že pestrobarevný expres úspěšné publicistiky Novy narazí do klády na trati. Začalo to tím, že místo, abychom pracovali v terénu na přípravě „repek“, tak nás nové neokorporátní HR – Lidské zdroje posílaly na přitroublé víkendové teambuldingy s povinnou účastí, kde jsme hráli stále dokola Člověče, nezlob se… Pak Petr Dvořák sebral „Očím“ vnitřní ekonomicko-technickou autonomii a zařadil nás pod zpravodajství, z čehož dostával náš šéf šéfů Radovan Slánský osypky a házel do sebe jeden fernet za druhým. Pamatuji si, jak řval z okna redakce: „Rozdíl mezi zprávařem a publicistou v tomhle baráku je jako mezi malířem pokojů a malířem akademickým!“ To mu nepomohlo, protože salieři mozarta vyhodili. A se Slánským letěla i producentka publicistiky Kateřina Pfauserová, dáma, která uměla svým měšcem se zlaťáky spravedlivě oceňovat nejkreativnější lidi a svým taktem a nadhledem udržovala tým často nesourodých a někdy i jurodivých osobností pohromadě. Po těchto vyhazovech nejschopnějších lidí jsem předpovídal, že se brzy bez principála Radovana Slánského tenhle veleúspěšný publicistický cirkus rozpadne a skončí. A měl jsem naprosto pravdu. Odešel jsem v roce 2008 z „Očí“ a Novy vůbec. Radek John mě ještě přemlouval, ať zůstanu, že karavana, i s těmito obrovskými ztrátami, pojede dál…. Já protiargumentoval, že všichni jsme sice nahraditelní, ale že občas výjimky existují…, že do roka a do dne zavřou definitivně krám. A měl jsem pravdu. Rok 2009 byl pro Na vlastní oči poslední.
Tzv. „moderátor“ - není kreativec
Proč tedy podřízl ředitel Novy Petr Dvořák slepici, která mu snášela zlatá vejce. Nejdřív jsem si myslel, že to učinil proto, abychom nemohli vysílat investigace o hříších jeho kámošů. Ale později jsem dospěl k závěru, že tomu tak být nemuselo. Důvod vypadá prozaičtěji. Absolvent elektrotechniky ČVUT s tehdejším technokratickým přístupem k menežování tápal zprvu v té továrně na emoce. Při snižování nákladů vyhodil lidi, kteří „nadstandardně“ vydělávali a o jejichž opravdové nenahraditelnosti věděli jen ti, kteří poznali, jaký mají, často ukrývaný, tvůrčí potenciál. Petr Dvořák podle mě podlehl sebeklamu jako většina běžných diváků, ale i třeba nezkušených pracovníků zpravodajství Novy, že tzv. moderátoři „uvaděči“ John a Klíma – jsou ty pravé kreativní mozky (Josef Klíma byl dobrý reportér, ale režie a dramaturgie mu nic moc neříkaly). O nejdůležitější osobnosti pořadu dramaturgu Radovanu Slánském, který se vždy držel v pozadí a který Nově de facto vydělával desítky miliónů Dvořák skoro nic nevěděl. Jen to, že je „dost divnej“ a že z oken vykřikuje podivnosti. A že z něj někdy táhne chlast…
Myslím si, že se Petr Dvořák mnohému za dvacet let léta naučil. Určitě to, že tvůrčí potenciál různých lidí, může být úplně jinde, než se na první pohled zdá. Na druhou stranu dokumentárně-publicistické pořady nebyly u něj nikdy prioritou. Za jeho panování měly přednost krimiseriály a různé ty „pečené a tančící“ zábavné pořady s komerčním nádechem. V ČT byla za Dvořáka publicistika a dokumentaristika vždy chudou popelkou, což stále trvá. Například Reportéři ČT mají dvakrát menší rozpočet než zaniklé „Oči“. V Reportérech ČT skoro úplně zrušili externisty, kteří tvořili vždycky třetinu týmu. Prý je na ně málo peněz. Je to velká chyba. Konkurence a stálý čerstvý vzduch zvenčí jsou vždy obranou proti zatuchlosti…
Poklady ve sklepě
Zpět z tohoto malého odbočení – k tématu konce pořadu Novy Na vlastní oči. Když bylo jasné, že „Oči“ skončí, Honza Reinisch asi desetinu reportáží z patnácti let existence pořadu „pro dějiny“ zachránil a nahrál si je.
Všiml jsem si nedávno, že na youtube jsou nahrány desítky „očařských“ příběhových reportáží z přelomu tisíciletí a mají statisícovou sledovanost a stále diváků po stovkách přibývá. Je to důkazem jisté přesažnosti a nadčasovosti dílek. Klidně by je mohli stále opakovat na „nováckých“ přidružených kanálech, jelikož mají stále jistý komerční potenciál. Vůbec ale není jisté, že současná NOVA vůbec o těchto věcech ví. Taky je možné, že na Barrandovském kopci devadesát procent toho všeho smazali, netušíce že mají ve sklepě i jistý divácký potenciál, jehož opakování by je vůbec nic nestálo.
Jak je to možné? Na Nově nastala několikerá manažersko-dramaturgická diskontinuita. Taky se jedná o generační vzorce chování. Z médií mizí výrazné provokující složité osobnosti jako byl třeba Radovan Slánský. Jeho odchodem ze života loni v březnu - symbolicky zemřela pro mě i skutečnost, že seriózní televizní dokumentární publicistika v komerčních televizích si na sebe může vydělat. Může být při tom i čtverácky chytrá. Osobitá. Ironická a sarkastická. Umělecká. Nadčasová…
