Článek
Jdu Vám takhle cosi vyřídit na generální ředitelství jedné pojišťovny, a mám tam jednat s paní Mgr. Majetnou.
Recepční slečna mně vyzpovídá, kdo jsem, co chci, a volá telefonem : „Je zde pan Majetný, můžu ho poslat nahoru?“
„Manžel?“, slyším odpověď z toho kecafonu, „… no ať jde dál!“ Slečna recepční zrudla jak pivoňka, a hned se opravila : „… promiňte, pan Trnavský!“ Odpověď „Aha, tak já si pro něj přijdu“ mě už nijak nepřekvapila.
Protože na slečně recepční vidím, jak jí to bylo trapné, doširoka se usměju a říkám „No, já bych se klidně rád jmenoval pan Majetný, to by mi ani nevadilo, zvlášť pokud by to byla i pravda“.
V tom se rozchechtá starší děda vrátný, který seděl hned vedle, a s lišáckým úsměvem hodně nahlas povídá: „No, já bych taky rád byl pan Majetný, to by nevadilo ani mně!“. Recepční slečna zrudla chudák ještě víc, ale pointa toho všeho mi došla až za několik okamžiků.
Objevila se totiž opravdu nádherná superkočka ve vyzývavých minišatečkách, která by na libovolné světové soutěži krásy atakovala ty nejčelnější pozice a sladkým hláskem povídá „Já jsem Majetná, kdopak mě hledal?“
No ale vyřídil jsem všechno, co jsem potřeboval a moc rád jsem zamířil domů za Gitkou. Moje paní je totiž ta nejúžasnější žena pod sluncem, to mi můžete věřit.
