Článek
Vážení čtenáři, kdo jste četl tento článek a fandil jste nám, rád popisuji pokračování a vývoj situace. Pravda - ani příjem do nemocnice tady není bez problémů. Jeden aby si na to vzal celý den dovolené. Ale pojďme pěkně popořadě.
Můj předchozí článek končil tím, že mi večer telefonovala diabetologička, která vzala Gitce den předtím velké odběry krve. To není běžné - paní doktorka nám obvykle sama nevolává, a večer, daleko po pracovní době, už vůbec ne. Gitka ale měla některé parametry v krvi úplně špatné, a lékařka mi důrazně doporučila její okamžitou hospitalizaci na interně v nemocnici.
Následně mi poslala e-mailem podrobnou, čtyřstránkovou lékařskou zprávu s těmi laboratorními výsledky, některé z nich dokonce podtrhla nebo zakroužkovala červenou tužkou, a v závěru zprávy fakt důrazně pro kolegy - lékaře formulovala nutnost Gitčiny hospitalizace a bleskového provedení několika dalších vyšetření.
Hned po přijetí e-mailu jsem opět telefonoval do nemocnice Bory (jedná se o jednu z nejmodernějších nemocnic na Slovensku i v Evropě, kterou nám tu postavila a provozuje společnost Penta, nemocnice je navíc jen asi 4 km od našeho bydliště). Tam jsem se ovšem na call centru setkal s naprostým nezájmem. Hospitalizaci u nich může doporučit pouze jejich lékař, nikoliv externí doktor (a to ani ten s „vyšší specializací“), navíc některá z požadovaných vyšetření nemohou ani provést - buď na to nemají kapacitu, nebo příslušnou ordinaci momentálně ani nemají obsazenou odborným lékařem.
Jediné, co připustili, bylo, že pacientku samozřejmě mohu přivézt na jejich oddělení urgentního příjmu, tam si opět počká několik hodin, a pokud jejich urgentní lékař příjem doporučí, pak by ji tedy asi možná i vzali.
Třísknul jsem telefonem, s (myslím si) naprosto oprávněným vědomím, že téhle nemocnici nejde ani tak o pacienta, jako spíše o to, aby jeho diagnóza byla finančně lukrativní, a aby tedy za jeho přijetí a léčbu pojišťovna zaplatila co nejvíce peněz. Je to sice otřesné, ale ano, i s tímto cílem může soukromá společnost na Slovensku postavit nemocnici. A na starší paní Gitce by asi moc nevydělali. Tož tak.
Naštěstí Gitka má ve velmi vzdálené rodině alespoň jednu mladou (slovenskou) lékařku, která už před několika lety „trvale emigrovala“ ze Slovenska do Čech, kde momentálně pracuje na gynekologicko-porodnickém oddělení jedné velké fakultní nemocnice.
Nicméně - je to lékařka a určitě umí přečíst lékařskou zprávu a laboratorní výsledky, a odborný, povětšinou latinský žargon diabetologičky bude umět přeložit do srozumitelné řeči pro nás. Takže to pro nás taky večer, cca okolo dvacáté druhé hodiny, udělala. Vyšlo z toho, že Gitce pravděpodobně velmi selhávají ledviny, a protože z těla není díky jejich poruše dostatečný odtok tekutin, hledá si přebytečná voda cestu jinudy - v našem případě přes lymfatický systém v nohou. Navíc ty výsledky prý byly opravdu extrémně špatné a i ona nám doporučila bleskovou hospitalizaci.
Je fakt, že večer v deset už se nám nikam nechtělo (perspektiva sezení na urgentu kdekoliv minimálně do čtyř do rána Gitku děsila), a dohodli jsme se, že se pokusí ještě doma vyspat, já ráno ještě v práci vyřídím fakt jen to nejnutnější, co musím, a hned poté vyrazíme s tou zprávou do státní fakultní nemocnice na bratislavských Kramároch.
Inu, do práce jsem kmital ráno z bytu už ve 4:25 a kolem 9:30 jsem dokázal být doma. Zbytek dne, naštěstí, mám celý volný pro Gitku. Dali jsme si ještě jedno společné kafíčko na posilněnou a v 9:50 jsme vyrazili na bratislavské Kramáre (což je největší a zcela určitě nejznámější nemocnice na Slovensku), kde jsme se objevili na vrátnici cca v 10:10.
Pan vrátný - informátor mi toho moc neřekl (je to děda - důchodce, nikoliv doktor), ví ale naštěstí, kde je v nemocnici jaká ambulance, kancelář, atd… Posadil jsem tedy Gitku na lavičku ke vchodu a sám jsem se všemi zprávami včetně té katastrofické poslední vyrazil do centrální přijímací kanceláře zjistit vše potřebné.
Tam už je za přepážkou odborná zdravotní sestra - zdravotnický záchranář, která po prostudování naší dokumentace naštěstí rozhodla, že tohle asi na příjem bude a že máme Gitku dovézt téměř na opačný konec budovy, do ambulance číslo 3.
OK, vrátil jsem se na vrátnici, oproti předložení občanky jsem si směl zdarma vypůjčit invalidní vozík, na který jsem Gitku posadil, a vyrazili jsme do ambulance číslo 3.
Tam už o nás sice věděli, ale bylo tam ještě několik lidí před námi, takže dovnitř jsme se dostali cca v 11:00. Závěr - ano, asi je to na příjem, ale vaše laboratorní výsledky jsou z 22.4., dnes je 25.4., takže je to všechno tři dny staré. No nic, my si uděláme laboratoř svoji. Sestřička odebrala Gitce asi 8 ampulek krve a s těmi ampulkami a s mnoha dalšími průvodními papíry nás odeslala do nemocniční laboratoře, kde máme počkat na výsledky a s nimi se vrátit.
OK, 11:30 jsme u okénka v laboratoři, kam vše odevzdáváme. A sedneme si do čekárny, kde je dobře 30 dalších lidí.
11:50 ze dveří vyjde sestřička a volá si Gitku. Jedna z ampulek krve se vám prý srazila, to je výjimečné, nestává se to často, ale musíme ji (hned tady, přímo v čekárně) odebrat znovu.
OK, 12:15 mají laboratoř hotovou, a my jedeme opět přes několik chodeb a výtahů zpátky do ambulance číslo 3. Čekáme zhruba 20 minut, než se zase dostaneme dovnitř.
12:45. Pan doktor rozhodl, že ještě potřebuje rentgen. Zajeďte si tam a tam na rentgen, tam už potom čekat nemusíte, oni nám výsledky pošlou elektronicky.
13:00 nás bere dovnitř rentgenový technik, 13:10 jsou snímky hotové, odjíždíme zpátky do ambulance číslo 3, kde čekáme až do 13:50, než si nás zavolají, že už snímky mají.
13:55 pan doktor rozhoduje, že ještě ovšem potřebuje sono obou nohou. Vyrážíme do vyšetřovny na sono. No jo, jenže tam je běžná pracovní doba jen do 14:00, my tam přijíždíme cca 14:03, a to už musíme počkat, protože na sono už je jen jediná, pohotovostní paní doktorka, která má ale právě teď práci (musí dopsat zprávu pro někoho, kdo už tam na ni čeká).
Zhruba 14:30 se Gitka dostává dovnitř, vyšetření trvá odhadem 20 minut. Máme jet sami zpátky do ambulance číslo 3, paní doktorka tam zprávu pošle.
V 15:00 se cestou zastavíme v nemocničním bufetu, kde si dáme alespoň něco maličkého k snědku, zdrží nás to maximálně o 15 minut.
V 16:00 nás volají opět do ambulance číslo 3. V 16:15 je jasné, že nás přijmou. Nebude to ale interna, ale geriatrické oddělení číslo 2 - mají tam volnou kapacitu a o Gitku se prý dobře postarají. Vydržte prosím ještě pár minut, než pan doktor vypíše potřebné papíry.
Pan doktor se do mě celkem neurvale pustil - prý proč jsme přišli tak pozdě a proč jsme s tím nebyli u lékaře už tak před půl rokem. Proč jsme to nechali dojít tak daleko a proč jsme to celé neřešili dřív. Ukazuji mu asi 15 lékařských zpráv z období půl roku před tím. Jsou od nejrůznějších lékařů a všechny se týkají Gitčiných nohou. Řekl jen: „Aha, tak promiňte. Ale měli jste být u těch lékařů důslednější, důraznější, neměli jste se nechat odbýt.“ Cože ???
V 16:40 si Gitku na vozíku přebírá nemocniční zřízenec. Jedeme do minus čtvrtého patra pod zem, a odtud daleko a daleko nevzhledným betonovým podzemním spojovacím tunelem plným trubek do jiné budovy, ve které je umístěná geriatrie. Cestou míjíme veliké dveře s nápisem „Místnost pro zesnulé“. Naštěstí je Gitka tak unavená, že si toho (na rozdíl ode mne) ani nevšimla.
Pravda, nemocnice se už zvenku poněkud rozpadá. Ve všech jejích budovách je například preventivní zákaz vstupu kohokoliv na balkóny. Uvnitř je to sice špitál ve stylu „retro“, konkrétně třeba na geriatrické oddělení, kde leží Gitka, jezdím výtahem, který byl podle štítku vyrobený v roce 1962 (je tedy o 4 roky starší, než jsem já sám), ale… věřím, že mi tu Gitku dají dohromady.
V 17:15 dostává Gitka KONEČNĚ svou postýlku na geriatrii. Hurá !!! Mně ještě čeká cesta zhruba 1 kilometr od téhle budovy k našemu zaparkovanému autu a odtud se vrátit na geriatrii s velkou taškou věcí, které si Gitka do nemocnice vzala. Když tašku přinesu, Gitce už kape do ruky první kapačka. Prý zatím jen mix analgetik proti bolesti a uspávacího prostředku. Gitka si podle službu konající lékařky jednoznačně potřebuje oddechnout a odpočinout. OK, loučím se a mizím.
Na návštěvu mohu přijít zítra odpoledne, a potom už každý den od 15:00 do 17:00. Doba návštěv je striktní, příbuzní se nepouštějí na uzamčené oddělení dřív a v těch 17:00 začne chodit sestřička a začne nás mírně upozorňovat, že už je čas odejít - pacienti musí mít klid. Navíc pacientům přesně o 17:00 začíná večeře.
Jasně, že na návštěvy za svou Gitkou chodím denodenně, každý jeden den.
Proveďme teď ale filmový střih - už je úterý, 29.4., tedy o čtyři dny později…
... a já přicházím znovu na návštěvu. Na posteli ovšem vidím zcela jinou Gitku. Do obličeje se jí vrátila barva, do očí takové ty jiskérky, co tam vždycky měla (jenom posledních pár měsíců ne), nohy už (skoro) nebolí, pokud snad někdy ano, vždycky dostane proti bolesti malou a rychlou kapačku.
A další úžasné pokroky. Je už schopná sama vstát z postele, chodí sice pomaloučku, ale bez pomoci a dokonce i bez berlí, doktoři jí tady změnili léčbu, například večer už nebere 10 tabletek, ale jenom čtyři.
Sama s úsměvem říká, že se má jak na dovolené - den tráví většinou v posteli, jídlo jí někdo připraví, nemusí vařit, nemusí mýt nádobí, dobrou kávu jí v termosce nosím já - vždy na celý den až do další návštěvy. Sestřičky jsou tu prý hodné a laskavé, snad jen budíček kdyby nebyl každý den ráno už o pěti hodinách…
Mluvil jsem i s paní doktorkou - prognóza je prý příznivá, ale mám počítat s tím, že délka hospitalizace v jejím případě určitě nebude kratší než alespoň 14 dní, a pokud to prý bude nutné, klidně to prý může být ještě i o kousíček déle.
Nevadí. Lidi, já mám takovou radost…
