Článek
Inu… pořád se něco děje, kamarádi. Přesně před dvěma lety jsem i se svým Mercedesem vstoupil na pár dní do služeb Jejího veličenstva královny Máximy Zorreguiety Cerruti Nizozemské, princezny z Nizozemska, Oranžsko-Nasavské kněžny, paní van Amsberg (jen pro upřesnění: to je pořád jedna a ta samá osoba).
Královna Máxima, jak jí říkají sami Nizozemci, totiž přijela na státní návštěvu Slovenska, no a potřebovala do doprovodné kolony vozidel menší autobus, který bude vozit akreditované novináře.
Děda Víťa se svým autobusem čeká před prezidentským palácem v Bratislavě.
Král s královnou pochopitelně přiletěli svým vládním speciálem, a to společně s početným doprovodem, ale na Slovensku měli celkem třídenní program, který se zdaleka netýkal jen Bratislavy, a po Slovensku už se jezdilo povětšinou dlouhou automobilovou kolonou.
Kolona v tomto případě představovala zhruba 30 luxusních policejních limuzín z policejní ochranné služby. Bylo tam pár těch „malovaných“, tedy nezaměnitelných vozů s logem policie na dveřích, většinou to ale byly černé Bavoráky nebo Audiny s tmavými, neprůhlednými skly, vybavené samozřejmě červenomodrými majáky a řízené ochrankou - muži v dokonale padnoucích oblecích, s nezaměnitelným sluchátkem vysílačky v uchu.
Před kolonou a za kolonou ještě jezdili policisté na silných motorkách, kteří se někdy, když to bylo potřeba, zastavili někde na křižovatce a uzavřeli ji na dobu, než kolona přejede, aby se potom i se svým strojem zase vrátili a své místo a pokračovali v cestě.
Největšími a zároveň nejpomalejšími stroji v celé koloně byly dva luxusní minibusy Mercedes, každý pro 20 cestujících osob. To kvůli nám jezdila kolona „jenom“ stovkou, protože autobus holt má elektronický omezovač rychlosti, a větší rychlost z něj prostě nevymáčknete, ať šlapete na plyn sebevíc.
Ještě předtím
než jsme byli spolu s mým kolegou Dušanem najmuti, musel šéf odeslat kamsi na policii naše podrobné osobní údaje, včetně kopií dokladů a potvrzení o délce šoférské praxe, a byli jsme tedy důkladně proklepnuti, a nakonec odsouhlaseni, že se této práce můžeme zúčastnit. No a na začátku práce se na autobusy přišel podívat pracovník prezidentského protokolu, který určil, že můj autobus je o něco málo „luxusnější“ a „reprezentativnější“ než ten kolegův, a tak bylo rozhodnuto, že já budu vozit holandský novinářský tým, zatímco kolega si vzal na starost místní, slovenské novináře.
Poučení pro nás šoféry znělo : Povinné oblečení je celodenně tmavší oblek s kravatou, autobus čistý jako ze škatulky, v autobusu bude k dispozici drobné občerstvení zdarma pro posádku (dodané prezidentskou kanceláří - skládalo se z minerálek, čokoládových tyčinek, bonbónů, a z ovoce - jablíček a banánů).
Musíš na slovo poslouchat organizačního důstojníka kolony. Před tebou jede policejní auto s majáčkem, oni vědí, kam mají jet, následuj je, i kdyby to bylo do zákazu vjezdu, do protisměru v jednosměrce nebo na červenou. Protože autobus nemá maják, jedeš s rozsvícenými světly a po celou dobu jízdy máš zapnuté výstražné blikačky. Měj nachystaný svůj telefon a ulož si do něj tohle číslo - kdybychom ti za jízdy potřebovali dát jakékoliv pokyny, budeme ti volat právě pouze a jenom z tohoto čísla.
Královnu asi ani neuvidíš, maximálně z větší dálky. Krále už vůbec ne. Kdyby se ale přiblížili k tobě, pozdravíš úsměvem a úklonou hlavy. Nikdy jí/jeho nesmíš oslovit jako první. Nesmíš jí/jemu podávat ruku. Pokud by tě snad oslovili oni, odpověz slušně a stručně v angličtině.
První den
začíná dlouho před příletem královského páru na letišti. Čeká se. Dlouho, velmi dlouho. Pak přijde policejní pyrotechnik se psem, otevírám všechny dveře a zavazadlový prostor i motor, a pes zkoumá, zda v autobusu nemám výbušninu. A potom už se k autobusu nesmí nikdo přiblížit, hlídá nás policie.
Dva maníci mi přinesli to občerstvení. Je toho moc, něco dávám na přední sedačku do autobusu, zbytek do kufru - průběžně mám to snězené doplňovat. Další pán přinesl nějaké deštníky - kdyby pršelo, mám je nabídnout novinářům. Kdosi z protokolu přišel zkontrolovat čistotu autobusu.
Vjíždíme na letištní plochu. A čekáme. Konečně přilétá speciál. Nejdříve z něho vyběhnou fotografující novináři. Tedy ti holandští, ti slovenští už tam stojí. Pak vystupuje král s královnou, později mnoho dalších lidí. Celkem rychle se nasedá do aut, a kolona se dává do pohybu směrem k prezidentskému paláci. Zjišťuji, že moji posádku bude tvořit celkem 12 holandských novinářů. A ti se ještě dělí na „fotografující“ a „píšící“. Až později přijdu na to, že tohle dělení je velmi důležité.
Páni, na dobu našeho průjezdu je uzavřená celá dálnice. Doprava v Bratislavě stojí. Za policejním vozem jedu až dovnitř na nádvoří, kam už se běžně veřejnost nedostane. Fotografující novináři sedí v autobuse vepředu, blízko dveří. Kdykoliv a kdekoliv budeme zastavovat, musím co nejrychleji ty dveře otevřít, protože tihle novináři musí být všude dříve, než král s královnou. Své tašky, stativy a fotoaparáty mají připravené vedle sebe na sedadlech, a po zastavení sprintují ven.
Píšící novináři sedí vzadu. Také jdou ven, ale nikam nespěchají. Na jejich sedadlech leží notebooky a powerbanky. Cestou pracují.
Nějakou dobu se ještě stojí před prezidentským palácem, potom nás celou kolonu „odklidí“ do zázemí, abychom nebyli tak na očích a nekazili turistům výhled. Čekáme. Po velmi dlouhé době přichází telefonem pokyn, že autobus pro holandské novináře už dnes nebude potřeba.
Královský pár tu má program až do večera, zítra novináři poletí spolu se všemi členy delegace vlastním speciálem do Popradu. Jak se dostanou z hotelu na letiště neřeším. Já se mám přesunout sám (mimo kolonu a bez posádky) s autobusem taktéž do Popradu, kde mám zajištěné ubytování v hotelu. Důkladně umýt a vyčistit autobus, a v 8:30 ráno stát u letiště. OK. Někteří novináři se za mnou ještě zastaví a přebírají si zavazadla - to, co budou potřebovat, si berou s sebou, zbytek mi nechávají v kufru.
Vydávám se na cestu dlouhou 350 kilometrů. V Popradu doplním nádrže naftou, pro jistotu doleju ještě AdBlue i vodu do ostřikovače, zaparkuji před hotelem, autobus vzorně uklidím a vyčistím, a jdu odpočívat.
Dostal jsem tu jako šofér hotelový pokoj v celkem rozumném 3* standardu. Pokoj je dvoulůžkový, ale mám ho sám pro sebe. Ranní snídani mám v ceně, večeři si musím sám zaplatit z diet. Autobus smí parkovat zdarma.
Druhý den
Ráno vstávám pro jistot hned v sedm, abych stihl hotelovou snídani. Netuším jak vy, ale já miluji hotelové snídaně. Švédské stoly, kde si můžu vybrat co chci, nabrat si toho kolik chci a dát si k tomu třeba jablečný džus nebo kávu. Mňaminky mňam.
Po snídani mně čeká cesta na letiště Poprad-Tatry. Přijedu tam ještě dřív, než jsme se domluvili, jen tak, pro jistotu.
Letiště Poprad-Tatry je maličké letiště lokálního významu. Když je ale potřeba, jako třeba dnes, umí tu přistát krátce po sobě i dva vládní speciály.
Čekám a čekám. Pokyn z telefonu zní, že se v Bratislavě o něco zdržela snídaně, takže královský pár přiletí až v 10:30. Podle policejního důstojníka se ale nemám příliš vzdalovat od autobusu, prý „kdyby mě bylo potřeba“. A tak si jdu prohlédnout alespoň starý a vyřazený záchranářský vrtulník, který tu, jako exponát, stojí na trávníku před letištěm.
To je on. Vrtulník Augusta A109K2. Kdysi pracoval ve službách leteckých záchranářů, od června 2021 je ale vyřazený a stojí před popradským letištěm. Vrtulník je veřejně přístupný a umožňuje zájemcům nahlédnout i do svého interiéru, včetně původního přístrojového vybavení. Je oblíbený zejména mezi dětmi, ale konec konců, i dospělí si tady přijdou na své.
Přijíždí policejní pyrotechnik, a autobus je znovu prohledáván na možnou přítomnost výbušnin. Pejsek nic nenašel, a tak se mohu zařadit do kolony. Protokolář kontroluje, zda mám ještě dost občerstvení a ty deštníky. Pak už vjíždíme na plochu a čekáme. A čekáme.
Opravdu jen malá část královské a prezidentské kolony z výhledu řidiče autobusu. Vzadu už přistává jeden z vládních speciálů.
V 10:30 přistává slovenský speciál s prezidentkou Čaputovou, jen pár minut po něm i holandský speciál s královským párem. Vítám se se svými novináři, a jedeme se podívat do Tater. Majáčky vozidel přede mnou blikají o život. I tady kvůli nám uzavřeli dálnici.
Ale prší, prohlídka Tater bude asi zkrácená. I přesto král s královnou dostávají průhledné deštníky, a obklopeni ochrankou vyráží ven do terénu. Celou prohlídku zkrátili asi na 45 minut, a už jedeme do místního známého a drahého hotelu na oběd.
Celá kolona stojí před hotelem na vyhrazeném parkovišti. Uvnitř hotelu jsou dva oddělené prostory, v jednom mají oběd připravený důležití slovenští a holandští potentáti, tam nesmíme ani nahlédnout, ale ve druhém, poměrně velkém prostoru, jsou připravené stoly s bohatým občerstvením i pro nás „obyčejné“, rozuměj pro řidiče, novináře a pro řadové členy doprovodu a ochranky. Vše k dispozici zdarma.
Sedám si ke stolku a dávám se do řeči s holanským fotografem Mischou Shoemakerem, který pracuje pro tiskovou agenturu Dutch Press Photo Agency.
Dozvídám se od něj historii královského páru - tehdejší princ Vilém Alexander se se svou budoucí ženou, Argentinkou Máximou prý seznámil v dubnu 1999 během veletrhu ve španělské Seville. Máxima tehdy pracovala jako investiční bankéřka v New Yorku, mladého prince neznala, a on se jí představil jen jako „Vilém z Holandska“, nic bližšího o sobě ani neuvedl.
Jiskřička ovšem i tak přeskočila, a jejich vztah nejprve probíhal na dálku. Postupně se ale prohluboval, v roce 2001 dokonce oznámili své zasnoubení a 2.2.2002 se vzali v Amsterdamu.
Holandská veřejnost sice Máximu zpočátku brala dost rezervovaně, především kvůli jejímu otci - Jorge Zorreguietovi, který působil jako ministr zemědělství ve vládě argentiské vojenské junty. (Ten se kvůli tomu „pro jistotu“ ani přímo nezúčastnil jejich svatby). Máxima si však rychle získala srdce Nizozemců jednak svou otevřeností, upřímností, šarmem a tím, že se ihned aktivně zapojila do veřejného života. V neposlední řadě i tím, že se opravdu bleskově naučila Nizozemštinu, a že ve svém novém bydlišti naprosto běžně mluví už jejich vlastním jazykem.
Po abdikaci královny Beatrix 30.4.2013 se pak Vilém Alexander stal nizozemským králem a paní Máxima královnou. Mají společně tři dcery, princezny Catherine -Amalii, Alexiu a Arianu.
Nakonec mi pan Shoemaker věnoval i jednu ze svých fotografií královského páru, přesně tu, kterou jsem použil i v úvodu svého článku. Vznikla za deště při prohlídce Tater, a mám jeho souhlas ji veřejně používat, třeba i tady na Seznamu.
Oběd končí a celá kolona se dává opět do pohybu, jedeme už směrem na Bratislavu, cestou se ale ještě zastavujeme na krátkých prohlídkách dalších významných pamětihodností Slovenska. Tentokrát se už všichni přesouvají auty, tedy oba vládní speciály letí na Bratislavu pro tentokrát prázdné.
Večer novináře vykládám před jejich hotelem a jdu spát pro tentokrát domů. I teď bych měl sice ještě nárok na pokoj v hotelu, ale protože v Bratislavě bydlím, dávám před hotelem přednost strávení večera a noci se svou ženou doma.
Třetí den
už vlastně skoro žádnou práci nemám. Jen v 9:00 ráno mám naložit novináře před jejich hotelem do autobusu, a už samostatně, mimo kolonu, je odvézt na bratislavské letiště, kde budou v salónku čekat do doby, než přijede kolona s královským párem a odletí domů do Holandska.
Potom uklidit a dotankovat autobus, a zaparkovat ho k nám do depa. Spousta minerálek a čokoládových tyčinek mi zůstala v autobusu, ovoce se snědlo. Ptám se šéfa, co s tím, a on říká, že si to klidně můžu vzít domů. Tak jo, my se o to s Gitkou už postaráme.
A až do zítra do rána mám volno, ráno v 7:30 pak nakládám klienty jedné místní cestovní kanceláře a vezu je na letiště do Vídně. Vracím se do běžných dní řidiče turistického autobusu.
