Článek
Obvykle lidi jezdí na dovolenou do Bulharska v létě a k moři. Tedy Varna, Sozopol, Zlaté pobřeží… Jenom já s mou manželkou jsme si do Bulharska vyrazili zrovna v té největší zimě (článek o naší cestě je tady). Jenomže v nízkonákladovém letadle Wizzairu byly pravděpodobně v klimatizaci schované potvůrky chlamydie, a ty nevěděly nic lepšího, než mi přeskočit do plic.
Po návratu z dovolené jsem začal mít nepřestávající kašel, byl jsem hrozně unavený… Obvodní doktor mě nejdřív léčil na nachlazení, když to nepomáhalo, odeslal mě k okresnímu plicnímu doktorovi, ten sice správně diagnostikoval příčinu, ale ani jeho silné léky na to, bohužel, nezabíraly.
Nakonec jsem tedy byl odeslán na místní hvězdné specializované plicní oddělení do nemocnice Svatého Svorada do Nitry, přesněji na kopec Zobor, vysoko nad Nitrou. Vzhledem k poloze nemocnice na vysokém kopci a uprostřed lesa je okolo opravdu nádherný, čistý vzduch, a během osmidenního pobytu mě tu dokázali dát úplně dohromady.
Zažil jsem tady ovšem i pár úsměvných věcí, o které se s vámi chci podělit. Tak třeba…
Jak mi sestřičky vozily třikrát denně koňak :
Inu, to bylo tak : Po úvodním vyšetření mi místní pan primář sdělil, že potřebuji především klid na lůžku, dýchat čistý vzduch a 3× denně nějakou půllitrovou kapačku něčeho (odborný lékařský název preparátu si už opravdu nepamatuji).
A tak se pár minut potom, co jsem si lehl do postele, objevila na pokoji sestřička s kapačkou, nachystanou právě pro mně. Tekutina v té kapačce měla naprosto charakteristickou barvu - žádná čirá tekutina, ale vypadalo to naprosto přesně jako Fernet Stock.
„To budu dostávat koňak?“ zeptal jsem se bezelstně. „A to je na účet zdravotní pojišťovny?“ Sestřička vyprskla smíchy, a něco o preparátu mi vysvětlovala. Název se ovšem na oddělení bleskurychle ujal.
A tak pokaždé, 3× denně a celých 8 dní, když se ve dveřích pokoje objevila sestřička s kapačkou, nahlas na celý pokoj hlásila : „Vezu koňak pro dědu Víťu. A je to na účet zdravotní pojišťovny!“
Bohužel - za celou dobu mého pobytu v nemocnici mne nikdy nenapadlo si tu tmavohnědou kapačku vyfotit. A tak jsem pro vás požádal o ilustrativní obrázek umělou inteligenci - Chat GPT 4.0 omni.
Jak jsem nepochybně prokázal orientační smysl :
Sestřička : „Pane Víťo, máte jít na sono. Potřebujete vozík, nebo dojdete sám?“
Já : „Dojdu sám, samozřejmě.“
Sestřička : „Tak jo, je to jednoduché. Vyjdete z oddělení, dlouhou skleněnou chodbou, pak je nalevo výtah, tím do prvního patra, doleva, ještě jednou zahnout doleva, kolem cedule ředitelství, pak doprava a doleva, výtahem do přízemí, doleva kolem rehabilitace, pak kolem nemocniční kaple rovně, až uvidíte ceduli lékárna, tak tam ne, ale chodbou na druhou stranu, a na jedněch dveřích je veliký žlutý nápis CT pracovisko. A ty malé šedé dveře, které jsou hned vedle, to je sono. Je to tam napsané, ale jenom takovými maličkými červenými písmenky. A utíkejte, pan primář už vás tam čeká!“
Hurá, jsem dobrej. Našel jsem to ani ne za 5 minut.
Tahle zdravotní sestřička se jmenuje Helena Rímanovská, a je to (doopravdy) úplný anděl. To ona mi tak hezky popsala tu cestu na sono.
Jak jsem v nočním světle vypadal skoro jako doktor :
Vyrazil jsem si večer v nemocnici uvařit kávu do kuchyňky a koupit si maličkatou maškrtku k té kávě do automatu. Mám na sobě svoje tmavomodré pyžamo a dlouhatánský bílý župan, který si nezavazuji, protože mám silnější postavu a (nerad to říkám) prostě bych ho nedopnul. A tak mi župan volně vlaje okolo těla. Na chodbách už přitom svítí noční osvětlení, které zdaleka není tak jasné, jako to denní.
Podotýkám, že zrovna v téhle nemocnici si dost zakládají na uniformách, tmavomodrá barva je tu běžně vyhrazená pro lékařský personál, a většina lékařů tady tak chodí v tmavých kalhotách, v tmavomodré košili a v dlouhém, bílém plášti.
Důstojně si to kráčím chodbou, župan vlaje okolo mně, a najednou slyším volání „Dobrý večer, pane doktore! Máte dnes službu?“ Doktor sice jsem, medicíny ovšem nikoliv, a tak jsem se docela podivil, kdopak že tady zná můj titul? Rozhodně se s ním nikde jen tak na potkání nechlubím.
Koukám - a ona to jedna z nočních sestřiček. Viděla mne jen zdálky, a spletla si mě díky oblečení s jedním ošetřujícím (a shodou okolností také starším, také „prostorově objemnějším“ a také šedovlasým) lékařem.
Hlavně, že je o zábavu postaráno, kamarádi…
I ten obrázek, kde jdu nemocniční chodbou, je jen ilustrační a vytvořila ho pro vás umělá inteligence. Ale ano, takhle nějak to na té chodbě opravdu vypadalo.
Poděkování na závěr :
V nemocnici Svatého Svorada mě opravdu vyléčili, což ale beru u specializované kliniky jako samozřejmost, proto ta klinika existuje a proto jsem tam byl.
Co ale jako samozřejmost neberu, a za co opravdu musím poděkovat, je přístup zdravotního personálu celé kliniky, doslova od vrátného přes sanitářky, asistentky, sestřičky, lékaře až po primáře oddělení ke svým pacientům.
Všechno to, co jsem tady o slovenském zdravotnictví psal v souvislosti s někdejším onemocněním mé ženy Gitky, tak to všechno právě tady neplatí. Tady se personál o pacienty stará, asistentky, sestřičky i zdravotní bratři (nebo jak se ti chlapi v bílém co nejsou doktoři jmenují?) jsou pořád na pokojích u pacientů, ošetřují, polohují, přebalují (což jsem viděl u jednoho těžkého pacienta na sousedním lůžku v mém pokoji), dělají první poslední.
Právě tak můj ošetřující lékař pan doktor Weber se mi velmi pečlivě věnoval, a to jak při vstupním vyšetření, tak během pobytu, tak i na jeho konci. Bylo vidět, že ho zajímám jak jako pacient, tak i jako člověk který má nějaký příběh, nějakou zkušenost, a rozhodně jsme si spolu měli co říct.
Takže - je vidět, že když se chce, tak to jde, je to jen o lidech, nikoliv o systému zdravotnictví jako takového. Moje poděkování sem na Seznam Médium je to nejmenší, co mohu pro nemocnici udělat, právě tak, jako budu šířit kvalitu ústavu ústním doporučením dál a dál, což je ta nejskvělejší forma reklamy, jak vím velmi dobře sám ze své vlastní profese.
