Článek
Úvodní výpočet, kterým vás chci přesvědčit, že se dá cestovat po světě fakt levně :
2 × 38,- eur za dvě zpáteční letenky včetně všech tax a poplatků
53,- eur za půjčení auta na týden v místě, včetně pojištění a kilometrů
133,- eur za pronájem třípokojového apartmánu na týdenní bydlení
100,- eur útrata za velmi slušné jídlo pro dvě osoby za celý pobyt
60,- eur nás stál benzín, jezdili jsme přitom, kam jsme chtěli
40,- eur jsme utratili za suvenýry, které jsme si přivezli domů
32,- eur vyšlo kompletní cestovní pojištění na krytí zdravotních rizik
----------
To je dohromady cca 500,- eur celkem
(500×25)= 12.500,- českých korun za týdenní dovolenou pro 2 osoby
A teď už se tedy pojďme podívat, co se dá za tuto cenu pořídit
Protože cestování mě baví, přihlásil jsem se na kurz travelhackingu. Zjednodušeně to obnášelo, kde a jak hledat levné letenky, levné ubytování, levný pronájem auta či levné služby spojené s cestováním. Ale pod tím slovíčkem „levné“ si nepředstavujte žádný šunt, pořídíte za to prostě slušnou a akceptovatelnou úroveň služeb, i když, pravda, pětihvězdičkový hotel to asi nebude.
Po absolvování kurzu jsem si chtěl získané vědomosti vyzkoušet, a tak jsem chvíli hledal na internetu a nakonec našel dvě letenky do bulharské Sofie, v pátek 19.1.2018 tam a v pátek 26.1.2018 zase zpátky. Se společností Wizzair, a jen 38 Eur za plnohodnotnou zpáteční letenku včetně všech tax a poplatků. No neberte to… A tím byl určen termín i místo naší zimní dovolené.
Auto z bulharské půjčovny. Stálo 53 eur na celý týden, včetně pojištění a navíc bez omezení počtu ujetých kilometrů.
Naše auto jsme, to se ví, nechali pěkně doma, ale v Sofii jsme si na celý týden půjčili tuhle maličkou Kiu Picanto. Pro dva starší lidi, z nichž nejmíň jeden nemá moc zájem o extrémní terény a ten druhý je zase dostatečný blázen, to úplně postačilo. Díky travelhackingu a „těm správným“ objednacím serverům vyšlo auto na 53 eur za celý týden, i s dálniční známkou na bulharské dálnice, ještě navíc bez jakéhokoliv omezení ujetých kilometrů, samozřejmě plus cena benzínu. A ten je v Bulharsku naštěstí o dost levnější, než u nás na Slovensku.
V tomto paneláku v Sofii jsme si pronajali přes Airbnb třípokojový byt na celou dobu našeho pobytu. Červená elipsa označuje „naše“ okna.
Tady jsme bydleli. Díky serveru AirBnb jsme si od hostitelky Ekatheriny pronajali na celý týden třípokojový byt v tomhle paneláku, který byl jen pro nás. Tehdy ještě Airbnb většinou plnilo to, co se od něho očekávalo - tedy sdílené bydlení.
Měli jsme opravdu dojem - alespoň byt tak na nás působil - že v bytě normálně žije jedna samotná mladá maminka s jedním dítětem, která prostě před naším příjezdem perfektně uklidila a odstěhovala se na ten týden někam ke svým známým.
Interiér pronajatého bydlení.
Byt byl celkem fajn, líbilo se nám tu, ovšem s jednou „malou“ chybou. Ekatherina nám před cestou neřekla, že se v paneláku zrovna pokazilo topení, a že radiátory, bohužel, celou dobu našeho pobytu nepojedou. Na odstranění závady se sice někde ve sklepě intenzivně pracovalo, ale venku byly teploty kolem -4°C, v noci až -12°C, a to na panelák bez topení není zrovna ideální.
Mnoo, naštěstí v ložnici byl elektrický přímotop, napevno přišroubovaný ke zdi, ale když se zapnul naplno a nechal se jet non stop 24 hodin denně, tu jednu místnost (ložnici) dokázal vytopit na normálních 20°C. V kuchyni smíchané s obývákem byla sice klimatizace, ta ale uměla spíš jen chladit než topit, a tak jsme si poradili po svém.
Když se ráno v kuchyni zapnula elektrická trouba na horní i dolní topení, nastavilo se 250°C tepla a nechaly se jí otevřené dveře, během zhruba hodiny se příjemné teplo linulo i z kuchyně. Večer hodinu před spaním se to pak holt na noc zase vyplo. A to nám stačilo. Jen se raději neptám, co hostitelku stála ta elektřina za týden našeho pobytu.
Dětský pokoj jsme nepoužívali vůbec, takže jsme tam netopili (tam bylo cca kolem 2-3°C), a v předsíni, v koupelně a na WC bylo sice chladněji, ale přežít se to dalo.
Z našich cest po Sofii
Naše toulky po Sofii ovlivňoval samozřejmě sníh, toho tu bylo všade dost. Prošli jsme si střed města, autem prokličkovali opravdu celý „širší střed“ (Víťa o něco víc, Gitka byla trošku pohodlnější), ale konstatovali jsme, že je přece jen vidět, že jsme v ekonomicky slabším státě v Evropě, silnice byly obvykle ještě rozbitější a stavby ještě o trošku neudržovanější, než je obvyklé v našich zeměpisných šířkách.
Elektrické miniauto. Pro čtyři osoby (!)
S překvapením a uspokojením můžu konstatovat, že jsme spolu s Gitkou neměli to úplně nejmenší autíčko v Sofii. Jednak aut velikostí podobných Kie Picanto jezdí v Sofii dost a dost, a jednak jsem ještě několikrát, tuším 3× na růných místech, našel tenhle maličkatý elektromobil.
Auto nemá zvenku žádnou čitelnou značku výrobce, ale pátráním na netu jsem přišel na to, že nejpravděpodobněji to bude Renault. Je ještě menší než Kia Picanto a menší než třeba Fiat 500, dokonce se mi zdálo, že čtyři chlapi by to museli chytit a odnést.
Na druhou stranu, má to ČTYŘI sedadla, dvě takové „jakžtakž“ plnohodnotné vepředu a dvě pro hodně maličké děti vzadu (dospělý by se podle mně dozadu nenasoukal), na zadním blatníku z té druhé strany je elektrická zásuvka, a předpokládám, že jako městská nákupní taška se auto dá rozumně používat. Líbilo se mi a technicky mě úplně fascinovalo.
Úplně běžné bydlení v Sofii na sídlišti. 24-patrový panelák.
Běžný výjev Sofijského sídliště - počítejte dobře - dvacetičtyřpatrový (!!) panelák. Takových je tu poměrně hodně, jsou také udržované a flikované podle toho, jak ten který majitel zrovna chce (takže třeba balkóny zvenku vypadají klidně každý jinak), ale svou funkci plní a jestli se tady místním dobře žije, je všechno OK.
Staromódně sladké - dobrá jahůdková marmeláda, kterou jsme si dovezli jako suvenýr.
Samozřejmě jsme si tady kupovali potraviny a typická místní jídla, jako všude, kam se s Gitkou podíváme, ale pro fotku do článku pro vás mě zaujal třeba tenhle džem. Jmenuje se jednoduše - Staromodno sladko, a je z výtečných lesních jahůdek. Mňaminky mňam.
Zajímavou vzpomínku ve mně vyvolala i samoobsluha, kde jsem si koupil několik lahví různého místního piva na ochutnávání, a pak jsem šel ty flašky uvědoměle vrátit. Hledal jsem něco jako náš automat na lahve, ale to tady fakt neexistuje. V prodejně je doopravdy okénko, za ním sedí starší a usměvavý dědeček, který od vás lahve pěkně vykoupí a dá vám do ruky žeton, který vy zase odnesete paní pokladní. To u nás bývávalo také, jen před moc a moc lety. A tak si říkám, jestli nám ti dědečkové od výkupu lahví nějak nechybí. Co říkáte, pamětníci?
Jeden z našich zimních výletů - jedeme na horu Vitoša.
Samozřejmě v našem pobytu nadešel den, kdy jsme se chtěli na Sofii podívat pěkně z výšky, a vyrazili jsme společně s Gitkou do místního národního parku Vitoša, na stejnojmennou horu vysokou 2.290 metrů. Tedy ne až na úplný vrcholek, tam bychom (snad) byli vylezli v létě, ale „jen“ k vrchní stanici lanovky, což je bratru 1.830 metrů. Nad mořem, samozřejmě.
I tak, pěkný kopeček. Jakou cestu směrem vzhůru a pak i zpět absolvovalo naše auto, to vidíte na obrázku. Pravda, dopravní značky doporučovaly mít na kolech sněhové řetězy, ale pomalu a opatrně jsme to dali i bez nich.
Dokreslení zimních podmínek, s jakými se naše auto muselo potýkat.
Tohle je jen tak, na dokreslení sněhu a terénních podmínek na Vitoše. Naštěstí cesta byla (relativně) prohrnutá a sjízdná.
Rolby u horní stanice lanovky na Vitoše.
My jeli autem, dá se sem ovšem dostat i lanovkou. Přímo nahoře je restaurant Panoráma s opravdu fajn výhledem, sice s omezeným výběrem jídel, zato ovšem s neskutečnými cenami (oběd - smažený kuřecí plátek, hranolky, tatarka v přepočtu za 3,5 Eura - tj. 90 korun, káva nebo čaj v přepočtu 0,3 Eura, tedy 8 korun). Pohádka.
Místní děti asi měly školní prázdniny nebo lyžařský kurs nebo nejlépe obojí. V každém případě dětmi se to tady jen hemžilo.
Ten kopeček nahoře je opravdu už vrcholek Vitoši, vzhledem ke sněhovým podmínkám jsme se až úplně nahoru nevydali.
Zimní krajina - pod jedním z kamenů je ovšem schovaná geokeš Mysterious Hotel. Tu jsem MUSEL mít.
Na svých toulkách děda Víťa hraje celosvětovou hru Geokešing, to je takové zábavné hledání krabiček ukrytých „někde“ v terénu. No a samozřejmě, alespoň JEDNU krabičku odněkud z Vitoši prostě MUSEL mít.
Volba padla na krabičku nazvanou Mysterious Hotel, která byla schovaná pod jedním z těchto kamenů. Gitku jsem tedy nechal v kavárničce a vyrazil, vždyť je to „jen“ 300 metrů. Mno jo, to je, dokonce prvních 250 metrů bylo po relativně sjízdné cestě, kudy jezdí rolba. Posledních 50 metrů pak už ovšem bylo čistým prašanem, do něhož jsem běžně zapadal nad kolena a v místech jeho největší hloubky dokonce až po prsa.
Kešku jsem sice našel, stala se mou dosud nejvýše nalezenou keší vůbec, ale ty následky !
Když geoKačer (to je osoba, která hledá ukryté kešky) najde to, co hledal, obvykle se potom připojí na internet a dá ostatním hráčům, ale především majiteli té schované krabičky svým zápisem najevo, že krabičku našel. Samozřejmě se cení, když takový zápis neobsahuje jenom větu „našel jsem to“, ale když je o něco podrobnější - napíšete například, co jste při hledání krabičky zažili, zda se vám krabička a její umístění líbilo a tak.
Keška Mysterious Hotel byla v pořadí mou 1.702 krabičkou, kterou jsem našel. A své zážitky jsem na příslušném webu popsal takto (cituji) :
Uff, někteří geoKačeři musí být blázni. Tak třeba já. Jsem na dovolené v Bulharsku společně se svou ženou a právě dnes jsme si vyjeli na výlet nahoru k Vitoshe. Naše maličké půjčené autíčko Kia Picanto prokázalo dostatek odvahy, že se společně s námi vyškrábalo až úplně nahoru, ke konečné stanici lanovky.
Poobědvali jsme tu a já se rozhodl, že odsud musím mít alespoň jednu kešku, na památku. A nejblíže odsud je přece „The mysterious hotel“. Jdu tam.
Už cestou k tomu dřevěnému mostu jsem zapadl do sněhu až po pás. Vyhrabal jsem se a došel až na most. Podle fotek z fotohintů jsem si správně tipnul, kde asi keška je. Cestou k ní jsem zapadával do sněhu opakovaně. Ale došel (dolezl) jsem tam. Následovalo 20 minut hrabání ve sněhu. Je ho tady, podle mého odhadu, asi 120 cm. Jééé, hele, keš!!!! Whau!!!!
Zalogovat, zamaskovat kešku zpátky alespoň trochou sněhu (jen 40 cm), udělat pár snímků okolí, a doslova se dobrodit sněhem zase do restaurace. Jsem mokrý, mám mokré kalhoty, ponožky, košili i bundu, jsem udýchaný, kašlu jak tuberák, ale jsem šťastný. Jdu si dát velký teplý čaj. Má žena říká, že jsem blázen. OK, jsem. Také říká, že to odstonám. Možná ano. Ale mám kešku z Vitoshi. Stačí jedna, na žádnou další už tady nahoře nepůjdu.
A jsem šťastný. Jednak proto, že mám takovou ženu. Má o mě strach, ale své brblání myslí dobře. Také kvůli mně snášela cestou zpátky obrovské horko v autě, abych alespoň trochu proschnul. A hned po příjezdu mi udělala doma teplou polévku a kávu. A zadruhé - mám kešku z Vitoshi. Heč.
(Konec citátu). Tak co, myslíte si, že stojí za to být geoKačerem?
Následky hledání geokešky na Vitoše, ve sněhu hlubokém 120 centimetrů. Ještě, že ho tu bylo jenom tak málo.
Do restaurace za Gitkou jsem se vrátil „poněkud“ mokrý a promzlý, respektive voda mi kapala z kalhot i z bundy, šplouchala v nepromokavých botách a čůrkem tekla po zádech i po břiše. Dal jsem si tady hned vařící čaj, při návratu domů jsem v autě udělal saunu, jak moc jsem topil (fakt mi přitom z kalhot stoupala pára), ale i tak jsem to následně odstonal pěkným nachlazením.
Chápavý úsměv mé drahé ženy Gitky. V jejích očích můžete číst nevyslovenou otázku : Proč to děláš? Stálo Ti to za to? Ale ona ví, že stálo. A ráda mi uvaří ještě další teplý čaj doma. Mám, naštěstí, perfektní manželku.
O dva dny později jsem vyrazil na poznávací výlet do terénu kus dál od Sofie, na bulharský venkov. Byl jsem se podívat až téměř k srbské hranici a prošel / projel se po vesničkách a místní nádhernou krajinou.
Pravda je, že především mladší Bulhaři se stěhují do měst, buď přímo do Sofie, nebo alespoň do turistických destinací u moře, kde se dá lépe sehnat práce, a staří vymírají. Na vesničkách, tedy alespoň tam, kde jsem byl, žije tedy lidí pomálu a citelně jich ubývá. Téměř v každé vesnici najdete několik (téměř vždy ale více než deset) domů s výraznou cedulí „продажба“ - na prodej. Bývaly tu i obchůdky, krčmy, ubytovny - dnes je ale většina z nich zavřená a neudržovaná podobně jako i tento dům.
V jednom místě jsem z asfaltové cesty odbočil na dlouhou a rozblácenou polňačku. Důvodem byl Šijakovski Manastir (klášter) „Sveti Archangel Michail“.
Tohle je hlavní budova toho kláštera. Existují různé legendy o jeho vzniku, podle některých už tady klášter stával v dobách byzantských, za vlády krále Shishmana.
První ověřená písemná zmínka o klášteru je ovšem až z roku 1870, kdy zdejším opatem byl muž jménem Rakovski Gennady Ihtimanska.
Po první světové válce byl klášter opuštěn a pustnul, současné bulharské ministerstvo pro místní rozvoj se ho nyní opět snaží dát do pořádku, probíhají tu archeologické práce a žije tu nový opat se svou družinou (informace jsou čerpány z listingu místní kešky a ještě jsou přes strýčka Googla překládány z bulharštiny do češtiny, tak je, prosím, berte trošku s rezervou).
Okolí kláštera je ovšem kouzelné. Je - li jednou z náplní opatova života náboženské rozjímání, uznejte, že zde má k tomu opravdu ideální podmínky.
Tenhle muž je focen z okna našeho dočasného bytu v Sofii. Rozdíly mezi lidmi jsou tu propastné, a poměrně dost se jich živí takto - na tom vozíku bude zřejmě veškerý jeho majetek…
Také tu žije neuvěřitelné množství toulavých psů, jak přímo v Sofii, tak i na vesnicích, kterými jsem projížděl. Nejsou ale nijak nebezpeční, prostě jen „projdou okolo“, člověka si žádný z nich nijak nevšímá.
A jednomu toulavému pejskovi jsme tu udělali opravdové vánoce, když jsem mu donesl kosti z pečeného kuřete, na kterých jsem celkem schválně nechal i o dost více masa než obvykle.
Poslední den pobytu, když už nám bylo jasné, kolik peněz nám tak ještě zbývá, jsem udělal radost zase své Gitce, a místo na kešky jsme vyrazili do obchodního střediska Serdika na nákup suvenýrů. Mimochodem Gitka říká, že je tu mnohem větší výběr mnohem hezčího zboží než u nás.
Poslední kafíčko na letišti před odletem.
Poslední snímek pochází z letiště Sofia-Vrazhdebna. Poslední bulharské kafíčko a za pár minut nás růžovomodrobílý Boeing společnosti Wizzair naloží na palubu a odveze nazpět na Slovensko. Nashledanou, Sofie. Bylo tu fajn. Děkujeme.
