Článek
Inu, momentálně brigádničím v jedné středně velké prádelně jako rozvozce prádla. Ráno přijdu do práce zpravidla na 5:15, ze skladovacího prostoru naložím do obrovské dodávky vozíky s vypraným a voňavým čistým prádlem, a vyrážím na kolečko po hotelích, restauracích, nebo třeba ubytovnách a internátech, o které se staráme.
Tam dovezu čisté, pro cestu zpět si naložím do dodávky jejich špinavé, a odvezu to do naší prádelny tak, abych měl nejpozději v 8:30 první kolečko za sebou.
Od 8:30 začíná pracovní doba celkem čtyř našich pradlenek. Ty musí prádlo přepočítat, roztřídit, vyprat v obrovských průmyslových pračkách, vysušit, vyžehlit nebo vymandlovat, složit do takového tvaru, jaký náš zákazník chce a připravit do vozíků, abych ho zase zítra mohl rozvážet.
Zatímco ovšem moje pracovní doba končí někdy mezi 9:00 až 10:00 (prostě tehdy, až mám všechno co bylo určeno na ten den rozvezené a svezené), pracovní doba našich pradlenek začíná v 8:30 a končí tehdy, až vyperou všechno to, co jsem jim do prádelny ten den dovezl. Velmi zřídka se stane, že někdy slečny končí třeba ve dvě, mnohem častěji jsou ovšem v práci denně do sedmi, do osmi večer … a opět velmi zřídka někdy třeba i do desíti, i déle.
Práce je to bezpochyby těžká a namáhavá, v prádelně je hluk ze strojů, vedro z mandlu, do toho věčně vlhký vzduch přesycený odérem z pracích prášků, aviváží a z některých dalších chemických přísad, které se, když je to nutné, do pracího cyklu přidávají. A navíc, objektivně, je ta práce velmi zle placená - pradlenky dostávají jen o něco maličko více, než jaká je zákonem oficiálně stanovená minimální mzda.
Šéf prostě spoléhá na to, že vždycky ještě najde někoho, kdo bude za ty peníze ochoten dělat. O tom, že by slečnám přidal, nechce ani za živého boha slyšet. A vychází mu to - naše pradlenky se sice velmi často střídají, starší odchází a nové se objevují, průměrná doba, jakou dokáže nová pradlenka vydržet v tomhle zaměstnání je tak 5-6 měsíců, ale… prostě pořád tam nějaké ty čtyři baby jsou, a tak práce může pokračovat dál a dál.
Je to asi tak měsíc, co k nám do prádelny nastoupily dvě mladé dívky, kamarádky, obě tak kolem 20-ti let. „Modelky“ - napadlo mne. Obě byly pravdu vyštaficírované, krásné, upravené vlasy, make-up tváře, umělé řasy, dlouhé gelové nehty, dražší značkové tričko a vypasované bílé legíny. Kdyby šly fotit kalendář, nebo třeba na konkurz do nějakého filmu, asi by měly šanci. Ale do prádelny? K šedesát kilo vážícím vozíkům s prádlem? K průmyslovým pračkám, sušičkám, k mandlu? Neuměl jsem si to, popravdě, příliš moc představit.
U jedné z nich jsem měl pravdu, vydržela v našem náročném pracovním procesu asi týden. A jak se jednou z ničeho nic objevila, tak za pár dní stejně z ničeho nic skončila.
Ta druhá u nás ale zatím zůstala, a jak už jsem napsal, pracuje tam už asi měsíc. Je velmi slušná, vždycky mě pozdraví jako první (však jsem taky děda, zhruba o 40 let starší než ona), náš kontakt se ale kromě „dobrý den“ vždycky omezuje jen na pracovní komunikaci - který hotel co chce, potřebuje, že zítra potřebuji 20 velkých bílých ubrusů tam a tam, že ubytovna XY posílá v tom černém pytli reklamaci, … a tak podobně.
Dnes jsem zase přivezl plnou dodávku svých vozíků, podíval jsem se na tu slečnu a chtěl jsem zase pozdravit, ale uvědomil jsem si, že je mi jí vlastně líto.
Načinčaný účes vystřídaly obyčejné, splihlé vlasy. Make-up z tváře zmizel. Umělé řasy jakbysmet. Nehty měla ostříhané úplně obyčejně - nakrátko. Oblečená byla ve vytahaném šedém tričku a v teplákách, které už také pár let pamatují. Na nohou růžové kroksky. V obličeji jsem četl smutek, beznaděj a únavu.
„Dobrý den, dědo Víťo. Tak kolik toho dneska máme?“.
Zadíval jsem se jí do očí a s úsměvem povídám „Dobré ránko, slečno krásná! Dneska jen šest vozíčků, kolem čtvrté už jistě budete doma.“
„Slečna krásná“ měla ovšem nevídaný úspěch. Její oči se zevnitř úplně rozzářily, a obdarovala mne nádherným, jasným a jiskřivým úsměvem. Něco podobného potřebovala asi slyšet. Smutek z tváře zmizel.
„Děkuju. Děkuju moc.“ zašeptala. A zatímco já jsem zamknul dodávku a zmizel domů za svou Gitkou, pevně věřím, že jí jsem dodal dobrou náladu minimálně na část dalšího těžkého pracovního dne.
Poučení z příběhu?
A tak z toho mám takovou obyčejnou, lidskou radost. A píšu vám o ní na Seznam. Všímejte si lidí okolo sebe. A pokud si to (alespoň trošičku) zaslouží, řeknete jim alespoň občas nějaký ten (pravdivý) kompliment. Usmějte se. Nic to nestojí, ale v dnešní těžké době to dělá divy.
A mějte i vy pěkný den.
