Článek
Nejprve jeden odstaveček na úvod, pro ty z vás, kteří na Slovensku nežijete. Ke dnešnímu dni podalo výpověď ve slovenských nemocnicích více než 3.200 z celkem sloužících asi 8.000 lékařů, výpovědní lhůta jim končí (podle toho, kdy výpověď podali) buď 31.12.2024 nebo 31.1.2025. Jedná se o nátlakovou akci místních lékařských odborů. Důvodem jsou prý především nevyhovující platy a podmínky lékařů, a příliš vysoký tlak na přesčasy. Ministr zdravotnictví místní vlády s odbory sice naoko jedná, zdá se ale téměř jisté, že se nedohodnou. Vládě na řešení tohoto problému reálně nijak zvlášť nezáleží. Za posledních pět let se jedná asi o třetí podobnou akci místního lékařského stavu. Protestující lékaři chtějí po výpovědi většinou odejít do důchodu nebo do zahraničí, což by asi zvýšilo početní stav nedostatkových lékařů i u vás v ČR.
No ale teď už k tomu, co vám chci povyprávět…
Tož v pátek večer se mojí manželce Gitce udělalo trošku špatně, a sobotu i neděli mi doma proležela s vysokými teplotami kolem i více než 39°, což jsme se snažili tlumit Paralenem a studenými zábaly nebo sprchou střídanými se spánkem ve vyhřáté ložnici pod několika peřinami, ale k žádným pořádným výsledkům to nevedlo. Jenže na pohotovost se Gitce nechtělo, a tak mermomocí odkládala návštěvu lékaře až na pondělí ráno.
Protože stav v pondělí ráno byl úplně stejný, vyrazili jsme konečně ráno k obvodnímu lékaři.
8:00 - zjišťujeme, že naše obvodní lékařka je sama nemocná a že v ordinaci je jenom sestra. Ta nám ochotně dala celou složku zdravotní dokumentace a poslala nás za jinou obvoďačkou, které prý zavolá, aby nás vzala dřív, když se jedná o stav s tak vysokou teplotou.
8:20 - přicházíme do narvané čekárny té druhé obvodní lékařky, čeká tu snad 30 lidí. Když sestřička po deseti minutách otevře dveře, rychle jí nacpu celou složku dokumentace a slušně poprosím o přednostní přijetí. Gitka se dostává do ordinace hned jako druhá a já dělám, že nevidím pohledy ostatních pacientů, kteří by mě nejraději viděli někde na druhé straně zeměkoule.
9:00 - Volají mě za Gitkou do ordinace. Paní doktorka mi vysvětlí, že se jedná o velmi vážný, nebezpečný a akutní zánět ledvin a že OKAMŽITĚ musím Gitku odvézt na přijetí do nemocnice, kde má dostat infuze a antibiotika. Lékařka se mně vážně ptá, jestli tu máme auto nebo zda má zavolat sanitku. Jo, máme tu auto a díky tomu budeme v nemocnici do pár minut, čekání na sanitku by trvalo jistě mnohem déle.
9:10 - Zastavujeme se doma, kde bleskově balíme tašku do nemocnice. Pyžamo, léky, ručník, toaletní papír (ten, jak známo, ve slovenských špitálech nebývá), atd.
9:35 - Zastavujeme před oddělením, kde mají Gitku přijmout. Nevím, kam máme jít, a tak postupně oslovím hned tři ženy v bílém plášti, které jdou okolo. Jedna to také neví, druhá nemá čas a třetí ukáže „ambulance je támhle“ a mávne rukou tak nějak neurčitě do prostoru v úhlu zhruba 180°. Díky svému celkem dobrému orientačnímu smyslu jsem ale tu ordinaci našel.
9:55 - Protože tu čeká 5 pacientů, sedáme si na židli a čekáme také. Konečně se objeví sestra. Předávám jí velkou složku zdravotní dokumentace a na vrchu výměnný lístek, kde je napsáno, že se jedná o nutný a akutní stav, vyžadující rychlé jednání. Hmmm, posaďte se. Pro jistotu volám klientovi, kterého jsem měl domluveného na 11:30 a překládám schůzku na zítra. Naštěstí to pochopil.
10:30 - Do čekárny přijíždí auto se třemi montéry, kteří sem jdou nainstalovat plochou televizi. Vytáhnou doktorku z ordinace a několik minut řeší, kdeže to teda bude. Pak přinesou štafle, prodlužováky a vrtačku, přesadí pacienty a začnou vrtat do zdi hned několik otvorů na pořádný stojan. Že je pod nimi řada židlí, na kterou se snáší hromada cihlového prachu, a okolo infekčně nemocní pacieti, to je zajímá asi tak, jako se já zajímám o existenci kmene Maobi-Mbawi v Jižní Americe.
10:55 - Nezapojená televize už visí na stěně (zjišťují, že tam, co ji pověsili, není anténa), montéři mizí a do ordinace jde za tu hodinu a půl už DRUHÝ pacient!!!
11:30 - Přichází uklízečka uklidit ten prach. Čekárnou se rozvoní známá vůně univerzální nemocniční desinfekce. U lékařky v ordinaci je ještě stále ten druhý pacient.
12:00 - Gitka má kromě bolestí a teploty i děsný hlad. Vyrážím do terénu najít nemocniční bufet a donesu k obědu alespoň párek v housce (ne v rohlíku) a kafe.
12:15 - Volám i zbylým dvěma lidem, se kterými jsem se měl setkat odpoledne, a ruším celý svůj dnešní denní program. Všechny schůzky přes telefon překládám a odkládám na jindy.
13:20 - Konečně se dostáváme do ordinace.
13:22 - „Jééé, paní, vy ale máte akutní stav. Proč jste to neřekla dřív? Ale my tady stejně nemáme místo, malujeme, polovina oddělení je zavřená a všechny funkční postele jsou plné, sem nemůžete. Počkejte, já Vám zavolám na internu, tam vás přijmou!“
13:25 - „Sedněte si do auta a sjeďte si do budovy té a té na internu, hlaste se na urgentním příjmu u pana doktora P…, domluvila jsem s ním, že Vás tam přijme. Řekněte, že je to akutní.“
13:30 - Kroužím před internou, ale parkoviště je beznadějně obsazené, není tam ani místečko. Abych tam Gitku mohl vysadit, zastavím auto tak asi polovinou jeho plochy na chodníku. Kdyby vaše žena měla vysokou teplotu a bolesti, udělali byste to pro ni taky. Okamžitě je tam pán (ne z nemocnice, prostě jen aktivní kolemjdoucí), a šermuje rukama, že tady stát nesmím a že porušuju vyhlášku a že mi sem Městská policie přijede dát papuču (= botičku). Já vím, že ten pán měl asi pravdu, ale vybral si fakt špatný den. Ječel jsem na něj jak Viktorka u splavu a byl jsem sprostý, až vulgární, jako snad ani jednou za posledních deset let. Vůbec netuším, kde se to ve mně vzalo. Taky se chlap zdekoval jak pára nad hrncem a zmizel pryč velmi, ale opravdu velmi rychlou chůzí.
13:33 - Jsme v čekárně urgentního příjmu, počet čekajících odhaduji tak na 40. Ne všechno jsou ale pacienti, většina lidí tam má svůj doprovod, třeba jako Gitka mě.
13:35 - Posadím Gitku na židli a jedu pro jistotu přeparkovat to auto. Dobře jsem udělal, protože onen uvědomělý občan stál s telefonem u ucha asi 50 metrů od auta a vášnivě někam telefonoval. Ještě jsem stačil zachytit jeho zoufale zklamaný výraz ve tváři, že odjíždím.
13:40 - Nakonec jsem našel jedno „košer“ parkoviště, Kolega šofér zrovna odjížděl a já se vecpal na jeho místo 5 vteřin po jeho odjezdu. Ufff…
14:00 - Sestřička z interního „urgentního“ příjmu se vrací do ordinace z WC a já se stihl bleskurychle vymrštit ze židle a dokázal jsem ji odchytit ještě předtím, než za sebou zabouchla dveře. Předávám Gitčinu dokumentaci. Opět prosím o „urgentní“ příjem, a že je to domluveno s panem doktorem P…
14:20 - Přijíždí sanitka s pacientem. Sanitka má samozřejmě přednost, pacient je okamžitě uvnitř.
14:40 - Gitce je v čekárně zima a počet čekajících se nijak zvlášť nehýbe, je tu pořád kolem 40 osob. Naštěstí jsme si našli dvě prázdné sesličky opřené opěradlem o radiátor, takže jsme se přesunuli do tepla.
15:00 - Gitka se mi bolestí hroutí před očima. Do ordinace se nedá dostat. Internet mi na telefonu bůhví proč nefunguje, volání ale jde. Volám tedy svým místním kamarádům , zda náhodou nejsou zrovna u internetu a nemohli by mi najít telefonní číslo na pana doktora P… Jeden u internetu není, druhý nezvedá telefon, třetí je také někde v terénu. Nakonec mi jeden z bývalých kolegů z dřívější práce zjistí ten kýžený telefon. Díky, bože!!!
15:05 - Volám doktoru P… Opravdu velmi snažně prosím o přednostní přijetí, Gitce je v čekárně už moc zle. Dostává se mi přes sluchátko sáhodlouhého a odměřeného poučení, že pacientů je tu moc, zdravotního personálu málo, a že akutní stav mají téměř všichni. Máme čekat, zavolají si nás. Kdybych takhle fungoval v práci já, můžu celou svou kancelář rovnou zavřít.
15:15 - No, asi ten telefonát měl nějaký efekt, Gitku si volají do ordinace. Já dovnitř nesmím, musím zůstat venku, protože pacientka (=moje manželka) má při vyšetření přece nárok na soukromí.
15:45 - Gitka je stále uvnitř, já stále v čekárně. Přijíždí ale další sanitka a pacient, kterého přivezla „rychlá‘, je opětovně v ordinaci okamžitě. OK.
16:05 - Přijíždí vězeňská eskorta, dva rotmistři s pistolemi vedou čekárnou jednoho mladíka s pouty na rukou a ve vězeňském oblečení. Jak správně tipujete, i vězeňská eskorta tu má přednost a jde okamžitě dovnitř. Ti rotmistři se totiž musí rychle vrátit zpátky do práce, což my, „obyčejní“, asi nemusíme, že jo.
16:20 - Na své židličce u radiátoru skoro usínám. Před čekárnou zastavuje drahé černé fáro a z něho vyskáče po jedné noze chlap. Obličej křiví bolestí, tu druhou nohu má pravděpodobně zlomenou. Skáče po jedné noze přes celou čekárnu až ke dveřím urgentní traumatologie, více méně za nezájmu všech 40 čekajících pacientů. Už jsme všichni otupělí tak, že mu nikdo ani nepomůže, nikdo z nás se ze své židličky nezvedl.
16:21 - Chlap klepe na ordinaci. Vychází sestra (nebo doktorka?) a prý „pane, sedněte si, budeme Vás volat, máme toho moc“. Chlap odskákal na nejbližší židli a statečně seděl, dovnitř ho zavolali zhruba až za půl hoďky.
16:30 - Moje Gitka konečně vychází z ordinace. Má na ruce takový ten šlahounek na infuzi, ale přijatá stále ještě není. Jdeme na rentgen.
16:35 - Na zvonku v rtg. čekárně visí cedulka „čekejte, pracuji na oddělení“. Naštěstí se doktor vrací poměrně brzo, a v 16:50 už máme rengen hotový. Hurá zpátky do ordinace.
17:15 - Gitka jde podruhé ven z ordinace. Nepřijali ji, nemají pro ni místo. S akutním zánětem ledvin i se svou cukrovkou se má léčit doma. Musí ale užívat silná antibiotika, a to celých 10 dní. Prý ještě tak dva až tři dny bude mít ty horečky a pak by měly pod antibiotiky přestat. Kdyby snad nepřestaly do pátku, máme se hlásit znovu v nemocnici. Samozřejmě, že jí doktor napsal těch antibiotik jen jednu krabičku, pro recept na tu druhou si máme zajít zítra k obvodnímu lékaři, tak je to ve slovenském zdravotnictví zavedené, nemocnice si nemůže utrácet „své“ peníze za léky pro pacienty, na to je tady obvoďák.
17:20 - Gitka jako diabetička umírá hlady, má mít pravidelnou stravu a naposledy jedla ve 12:00 ten párek v housce. Posazuji jí do restaurace těsně vedle nemocnice, a skáču šipku do auta, abych šel sehnat ta antibiotika. Jedu do centra města, kam jinam.
17:25 - První lékárna zavřená, měli otevřeno jen do 17:00. Druhá to samé. Třetí nemá požadovaný lék, ale objednají mi ho, a bude k dispozici zítra ve 14:00. Uspěju až ve čtvrté lékárně. Huráááá, mám antibiotika. Že nejsou zdarma, ale platím na ně docela citelný doplatek, už beru jako součást místního folklóru. Vždyť si všichni na zdravotní pojištění platíme tak málo, co má to zdravotnictví dělat, že jo???
18:10 - Konečně doma. Gitka už dávno spí v posteli, a já zůstanu vzhůru až do jedenácti, abych jí mohl vzbudit na poslední noční injekci inzulínu. Tak jsem si uvařil turka, a vypsal jsem se z toho všeho tady na Seznamu.
Srdečně doufám, že jste měli lepší den, vážení čtenáři.
