Článek
S lidmi v různých podobách pracuji vlastně celý svůj život. A hezkých pár let jsem se také živil jako profesionální expert na rodinné finance, například jsem lidem zprostředkovával hypotéky.
Jednou z věcí, které musí mít takový poradce pro úspěšný výkon své práce, jsou OCELOVÉ NERVY. No a dnes vám popíšu, jak jsem měl důvod zadat této fabrice další objednávku.
Posuďte sami, vážení čtenáři: Měl jsem inteligentního, vysokoškolsky vzdělaného klienta, inženýra, který chtěl hypotéku. A strašně moc na ni chvátal. Mno tak jsme se domluvili a já mu poslal e-mailem konečný seznam SEDMI papírů, které jsem po něm potřeboval.
Zaprvé to…, zadruhé to…, a tak dál. Jakmile mi je všechny dodá, jdeme do banky pro už předschválenou hypotéku a do týdne může čerpat peníze na své vytoužené bydlení.
Včera mi klient volá, že už to všechno má, a kdy mohu přijet. OK, tak dneska dopoledne. Zavřu kancelář, na dveře dám cedulku, že jsem v terénu a k dispozici jen na telefonu, sednu do auta, a jedu 60 km za klientem. Tam dostanu skleničku minerálky, kávu a klient začne vyskládávat papíry na stůl. Zaprvé, zadruhé, zatřetí, začtvrté. A dost. Pán na mě vítězoslavně kouká a diví se, že nemám radost.
„Ještě tam chybí tři dokumenty, mimo jiné veledůležité potvrzení o Vašem příjmu, pane inženýre. Jít do banky bez toho absolutně nemá smysl, vyhodili by mě.“
„To jste mi ale neříkal!“
OK, otevřeme mail a díváme se do něj. Potvrzení o příjmu je hned ten první bod. A k mailu je přiložený PDF dokument, který se má vytisknout a nechat vyplnit mzdovou účetní.
„Aha… no tak promiňte, já to tak důkladně nečetl,“ pán tiskne dokument, nechává mě pít kávu a mizí na účtárnu. „Ona tady dnes paní mzdová účetní není… a bude až v pondělí… tak já vám to do úterka všechno dodám, i ty další dva papíry, slibuju…“
Poděkuju za minerálku, sbalím čtyři papíry a sedám do rozpáleného auta. Čeká mně 60 kilometrů po dálnici nazpět. Doma si dám společně se svou ženou oběd a dopřeju si půl hodinky poobědovou siestu.
Vzhledem k tomu, že chci klientovi doopravdy pomoci a urychlit mu případ, jak jenom budu moci, pojedu za ním příští úterý ještě jednou. A rovnou od něj se ještě zastavím i v bance v jeho městě, což jsem chtěl udělat už dneska.
Těch ujetých 120 kilometrů a spotřebované zhruba 4 hodiny času úplně zbytečně mi samozřejmě nikdo nezaplatí. Respektive… když ta hypotéka vyjde, budu to mít v provizi. Když se hypotéka nepovede nebo si klient z jakéhokoliv důvodu vybere jinou nabídku než tu moji (na což má samozřejmě právo), platím to ze svého.
Bezprostřední odměnou mi dnes byl jeden šálek dobré kávy a zhruba 3 dcl minerálky.
A mizím do kanceláře, tentokrát připravovat podklady pro další hypotéku, ke které mám jednání úúúž zítra.
Přesto všechno jsem měl tuto práci rád. Těšilo mně, když jsem viděl splněné sny (například nově koupené byty), ke kterým jsem svým klientům pomohl. Nebo když už se klientovi stala nějaká škoda, že zafungovala pojistka, kterou jsme spolu sjednali, a člověk si tak mohl koupit poškozenou věc znovu za peníze pojišťovny.
Je ovšem pravdou, že v jiné profesi bych si býval pravděpodobně vydělal o něco víc. A měl bych i mnohem větší klid. Ovšem zase polední siestu s manželkou bych si asi dopřát nemohl.
Nicméně - i tohle byl jeden z důvodů, proč jsem ty své ocelové nervy vzdal. Jednoho krásného dne jsem Národní bance vrátil všechny své licence a usedl za volant turistického autobusu. Lidem tak sloužím dál, ovšem zase jinak. C'est la vie, takový je život.
