Článek
Tak jsme Vám, vážení čtenáři, byli včera s mojí ženou Gitkou na večeři a vedle nás u stolu seděl páreček - muž a žena, oba tak kolem třicítky. Každý z nich s talířem jídla před sebou, lahev drahého vína na stole, a každý také s moderním dotykovým mobilem v ruce. Oba jedli, oba popíjeli to víno, oba zajímal internet a zprávy na něm.
Ne, nejsou to tihle dva, já je nevyfotil, obrázek je fakt jen ilustrační, vytvořila mi ho na základě mého popisu umělá inteligence. Ale to je jedno. Podstatou bylo, že ti dva lidé šli spolu na večeři, seděli spolu, pojídali sice u jednoho stolu jídlo, ale vzájemně si VŮBEC nepovídali. Ignorovali se, obličeje netečné, a jen cinkání příborů, pohyby prstů po dvou velkých dotykových displejích a… TICHO.
To takhle dnes vypadá láska ???
Ještě štěstí, že alespoň my dva jsme ještě ze staré školy. Mobilní telefony oba sice máme, ale tak nějak jsme je oba vědomě zapomněli na hotelovém pokoji. A do té jídelny jsme přišli držíce se za ruku. Radili jsme se nad jídelním lístkem, co si dáme, co komu chutná a i při večeři jsme si povídali o… vlastně o všem možném, co nám slina na jazyk přinesla.
Ten, kdo mě kdysi učil, že u jídla se nemluví, se asi nějak spletl. Naopak - konverzace s vlastní manželkou při jídle je skvělá.
Onen muž si nás ani nevšiml, asi byl začtený do sportovních zpráv či snad do burzovních indexů, ale všiml jsem si koutkem oka, že ta paní se (nenápadně) dívá.
A četl jsem v její tváři takovou lehkou a neznatelnou stopu závisti.
Když docinkaly příbory, muž bez řečí zaplatil, dal číšníkovi vysokou diškreci, pár se zvedl a oba odešli. Společně sice - ale bez vzájemného dotknutí, bez toho, že by se drželi za ruku, bez stopy jakékoliv něhy a spolupatřičnosti. Četl jsem si to chování jako „patříme k sobě, máme dost peněz, a není nutné si to nějak dokazovat. Není třeba dávat si najevo vzájemnou lásku a blízkost“.
Moc rád bych Vám, chlapi, napsal, že to tak NENÍ. Když už jste měli to štěstí, a v tom široširém světě jste našli tu druhou půlku svého já, druhou polovinu své duše, a jdete teď životem spolu, dávejte jí prosím také najevo, že ONA je pro vás jedinečná.
Zapamatujte si její oblíbenou květinku, oblíbenou vůni, zkuste si všimnout, že to KVŮLI VÁM si dnes oblékla tu pěknou modrou blůzku a pochvalte ji za to.
A mluvte spolu, prosím, nejen u jídla. A dělejte si drobné komplimenty a smějte se společně a mluvte spolu i o drobnostech a jdete-li kamkoliv společně, vezměte se prosím také za ruku.
Jinak riskujete, že… no prostě že jednou už to nebude VAŠE žena. Právník vyřídí papíry, Váš finanční poradce rozdělí smlouvy a převede hypotéku, a čas jednou jistě zacelí všechny rány.
Opravdu? Zacelí? Zkoušeli jste to někdy?
Zkuste pak požádat ten nablýskaný displej Vašeho iPodu, aby Vám přinesl aspirin a uvařil silnou slepičí polévku, až Vám bude jenom trošku ouvej, chlapi.
A nebo s tím displejem jeďte třeba do Benátek, ukazujte mu všechny ty nádherné budovy kolem, vezměte ho na vaporetto a čekejte, zda se na Vás alespoň jednou podívá, pohladí Vás po ruce a v očku mu blikne stejná jiskřička, jakou KDYSI mívala v očích dáma Vašeho srdce…
A PŘEMÝŠLEJTE!
Děda Víťa a jeho žena Gitka na společné cestě. Není podstatné, kam jdou. Je podstatné, že jsou spolu. A to už více než 14 let.
