Článek
Inu… byli jsme spolu s mou manželkou Gitkou na plánované prohlídce u lékaře, a paní doktorka nám předepsala nějaké léky. Šel jsem je do lékárny vyzvednout, a měli je všechny, až na jeden. Tak mi paní lékárnice řekla, že mi ho objedná, dá mi takový číselný kupónek a další den si pro lék mám odpoledne přijít. To určitě všichni znáte, to se stává poměrně často.
Pak paní lékárnice něco dlouho hledala, a nakonec povídá : „Jaké máte oblíbené číslo?“ Nevěděl jsem, kam tím míří, a tak říkám, že 14, to je totiž den, kdy jsem se narodil. No a pak paní magistra odtrhla kousek papíru z čehosi, co měla na pultě, napsala na něj číslo 14, a že s tímhle si mám pro ten lék zítra přijít.
Asi jsem se tvářil dost nedůvěřivě, tak vysvětlila, že ty kupónky prostě nemůže najít, a že si to bude pamatovat. OK, přišel jsem s tím domů, a historkou pobavil svou ženu i dcerku.
Dneska jdu z práce domů poměrně pozdě večer, a stavím se v té lékárně. Ta „moje“ magistra tam samozřejmě není, službu má nějaká jiná. A tak jsem se rozhodl fór nepokazit.
S vážnou tváří přistoupím k pultu, v ruce žmoulám papírek s napsaným číslem, a říkám, že tady mám recept a že si jdu vyzvednout lék ten a ten. Prý „No a kde máte ten recept?“ No přece tady, podávám papírek.
Tak překvapený a zmatený pohled prodavačky v lékárně jsem už dlouho neviděl. Koukám na slečnu, a vidím, že usilovně přemýšlí, jaké je telefonní číslo na pana docenta Chocholouška.
No a tak jsem to musel celé vysvětlit. I tak se prodavačka pro jistotu ptala na rodné číslo a jméno manželky, a jestli prý pro jistotu vím název toho léku a který doktor to předepsal. Všechno jsem věděl. A tak jsem nakonec lék dostal. A pobavilo to i paní z lékárny.
Snad se teď usmějete i vy.....
