Článek
V době, kdy se stal tento příběh, jsem byl operátorem na zákaznické lince call centra jedné velké, nadnárodní společnosti.
V telefonu se mi ozvala jedna paní, že „uvažuje“ o nákupu trička toho a toho. Ověřil jsem si tedy její osobní údaje a ptám se, zda mám to tričko objednat.
„Když já nevím… mohlo by to být tričko tohle, nebo taky tamto druhé…“
Myslím si – proboha, a to mám vědět já??? Nahlas ale říkám, že je mohu objednat obě s odběrem na kamenné prodejně, kam paní může přijít, a trička si vyzkoušet. Následně si pak koupí jen jedno, případně obě, a nebo také žádné. Tím jsem paní nechtěně situaci ještě více zkomplikoval, o prodejně totiž neuvažovala, chtěla to triko domů. Teď navíc začala ještě přemýšlet o tom, zda je lepší si nechat tričko dovézt, nebo si pro něj zajet do asi 30 kilometrů vzdálené prodejny, výměnou ovšem za možnost nezávazného vyzkoušení.
Paní začíná tak nějak rozvíjet všechny možnosti, a já začínám tak nějak tušit, že tenhle hovor se do předepsaného času nevejde ani omylem. Naštěstí kávy je v hrnečku po mé pravici ještě dost a opěradlo křesla mi umožňuje docela pohodlné zhoupnutí.
Tak se tedy zhoupnu a poslouchám úvahy o tom, zda je lepší bavlněné triko tmavomodré barvy s výstřihem do V, nebo podobně bavlněné triko v o něco světlejší modré barvě s výstřihem do obloučku. Snažím se vést hovor tak aktivně, jak to jen umím a jak mi to povinná zdvořilost dovoluje, ale marně. Paní zrovninka řeší v nahrávaném hovoru sama se sebou to, zda by jí Franta do toho obchodu eventuálně zavezl, a kdy by na to asi tak mohl mít čas….
Naše kontrolorka kvality hovorů prochází kolem mého křesla v okamžiku, kdy na displeji svítí čas probíhajícího hovoru 26:13 (ano, to první číslo jsou doopravdy minuty a to druhé vteřiny), a nijak neskrývá svůj vytřeštěný pohled. Bezmocně krčím rameny. Já sám jako první (až na dvě přesně vymezené výjimky) zavěsit nesmím a zákaznice zrovna řeší kvalitu bavlněných triček obecně a jejich možné kazy, se kterými se může třeba i jen teoreticky setkat, a abych se až tak úplně nenudil, chce ode mě informace o tom, že kdyby se nějaký takový kaz snad náhodou právě u jejího trička vyskytl, zda bychom jí vrátili peníze za nákup.
Smutně koukám na svůj hrnek - hrůza, káva už došla. A šňůra sluchátek s mikrofonem až do kuchyňky k varné konvici určitě nedosáhne. Právě poslouchám volnou úvahu na téma platů šiček bavlněných triček někde v Číně a jsem informován o tom, že tam jistě na takovém musí pracovat už i děti.
Naštěstí se někde daleko za ní začíná ozývat miminko, které se asi právě probudilo z poledního spánku a pomaličku se začíná rozkoukávat, kde že má stanovenou porci odpoledního mlíčka.
Paní znervózní a snaží se přemýšlet rychleji. Miminko ovšem zjistilo, že před mlíčkem by také potřebovalo přebalit, a protože si maminka „jen tak“ s někým telefonuje, přidává na intenzitě.
Paní se mně nakonec zeptá, zda se mi jako chlapovi víc líbí to tričko tmavomodré, nebo to světlejší. Jsem rozhodně pro tmavomodrou.
Víte, on by na mně Franta stejně asi neměl čas. Tak já si objednám to tmavomodré, jedno, s doručením ke mně domů.
Miminko už doslova řičí, v tomto okamžiku je o dost hlasitější než maminka, a já pro jistotu vynechávám jinak povinný dotaz, zda si zákaznice přeje platit bankovním převodem, dobírkou a nebo platební kartou. Přece jenom, na konci pracovní směny bych se docela rád vypravil za svou ženou domů a „padla“ budu mít už za hodinku a půl. Navíc už přece nemám to kafe…
„OK, objednávám Vám jedno tričko, objednací číslo…, ve velikosti…, s doručením na dobírku na adresu…., termín doručení pravděpodobně…., cena balíku bude 279 korun. Je to skvělá volba. A pozdravujte ode mě tu maličkou… Ještě něco pro Vás mohu udělat, paní….?“
Ne? Tak Vám děkuji za hovor a přeji příjemný den… Kšeft je u konce, firma X má obrat 279 korun (zaplatila ale jeden půlhodinový hovor na pro zákazníky bezplatnou linku a zhruba 60 Kč za mou půlhodinovou mzdu), počítadlo hovoru se zastavilo na konečných 35:26. Tenhle výpadek už dneska nedoženu.
