Článek
Znáte to, uděláte si úraz a jdete k lékaři, aby vás ošetřil. Jenže já byla hrdinka a když jsem sebou plácla na zadek, chodila jsem vesele do práce (přece nepůjdu k doktorovi s naraženou zadnicí). Jenže má práce vyžadovala sezení, a to už k smíchu nebylo. V noci jsem nespala, můj pracovní výkon stál za starou bačkoru a bolesti se stupňovaly, místo aby ustávaly. A právě tady jsem začala přemýšlet, že zahodit hrdost bude jediné možné východisko.
První cesta vedla do ortopedické ambulance. Že čekárna praskala ve švech, mi ani nevadilo. Pochodovala jsem a zhluboka dýchala, protože židle byla v tu dobu můj největší nepřítel a dýchání mi pomáhalo proti slzám deroucím se ven.
V ordinaci mi lékař vynadal, protože jsem nepřišla hned, a poslal mě na RTG vyšetření pánve a kyčle. Po vyfocení jsem absolvovala další okružní túru a čekala na mé profiobrázky. Verdikt zněl: jen naražená pánev a kyčel. Heeeej, mě ale nebolí kyčle, bolí mě zadek a záda. Dostala jsem recepty se seznamem analgetik dlouhým jak rodinná účtenka z Kaufu a na rozloučenou injekci do páteře s větou: „Tak to máme za kilíčko, za dva týdny na shledanou“. Po injekci jsem byla ráda, že jsem se dopotácela domů, jelikož se mi bolestí podlamovaly nohy. To byla novinka, na kterou jsem nebyla vůbec připravená.
Následující tři měsíce jsem dle pokynů navštěvovala každé dva týdny MUDr. „Kilíčka“. Někdy mě to stálo jen jedno, jindy dvě a další účtenky byly samozřejmě součástí balíčku. Při žádostech dalších zobrazovacích vyšetření a připomínkách, že bolesti nemám v kyčlích, měl asi pan doktor chvilkovou ztrátu sluchu, jelikož jsem vyfasovala další včelku a byla poslána dodržovat klidový režim.
Má trpělivost došla ve chvíli, kdy jsem se po poslední dvoudávce plazila do třetího patra po čtyřech a následující dny se o mě staraly mé malé ratolesti, maminka a sestra. Domluvila jsem si protekčně konzultaci v nemocnici vzdálené 60 km od bydliště a vydala se se sestrou coby řidičkou na výlet. Přístup paní doktorky L. V. byl úžasný a profesionální, vyslechla mě, a ani ona nedokázala pochopit přístup dr."Kilíčka". Ihned mi zařídila CT vyšetření, nechala vykapat na lůžku urgentního příjmu kapačku na okamžité zmírnění bolestí a osobně se přišla rozloučit. Tomu říkám, moji milí čtenáři, profesionalita a lidský přístup.
Za pár dní si mě lékařka pozvala na kontrolu a sdělení výsledků. Jelikož jsem si netroufla sama řídit, nabídla mi opět službu osobní taxislužby má malá sestřička. Ač jsem se považovala za hrdou a soběstačnou - navíc jsem ženská a matka (vím, vražedná kombinace) - pomoc jsem přijala.
Den D nastal a já si začala uvědomovat, že když mi lékařka odmítla říct o nálezu po telefonu, nebude to banalita. A jak už víte, nemýlila jsem se. Diagnóza nebyla jen jedna, protože nejsem jen ženská, jsem i lakomá a musím mít všechno. První verdikt zněl: hemangiom - malý neškodný krevní nádor na obratli. V tu chvíli jsem přestala vnímat pokračování a začaly mi hlavou lítat šílené scénáře. Paní doktorka počkala, až to zpracuji a řekla druhou perlu: Tarlovova cysta. Ukázala mi nálezy na monitoru a řekla, že to ale nebudou příčiny mých bolestí, protože cysta je vzácná, ale nebolí a hemangiom nezasahuje do obratle tolik, aby způsoboval bolesti. Pro jistotu jsem musela absolvovat půldenní scintigrafické vyšetření, pro naprosté vyloučení agresivity hemangiomu, ze kterého jsem odjížděla lehce radioaktivní (to aby těch bonusů nebylo málo) a na 24 hodin jsem si musela držet odstup od vlastních dětí. Po všech černých myšlenkách byl verdikt milosrdný - nádor je neagresivní a cysta nezasahuje do žádné důležité části.
Tímto jsem byla částečně uspokojená, protože se diagnostika mého těla pohnula směrem, který vykazoval alespoň nějaké výsledky. Nikdy předtím bych nevěřila, že mě slovo nádor uklidní. Stále tu ale bylo pár otázek, na které nikdo nedokázal odpovědět. Proč to stále bolí, když mé diagnózy bolesti způsobovat nemají? Proč se mi při chůzi podlamují nohy? Proč nemůžu bolestí v noci spát a slzy mi tečou bez varování? Proč mám několikrát za týden pocit, že mi někdo vrazil do spodní části zad krumpáč a někdy ho vyměnil za palici? Z těchto otázek jsem začínala být na palici já, ale o tom vám budu vyprávět příště.
Říkáte si, kam se ztratila má třetí kamarádka, neposedná zlomená kostrč? To už je příběh z jiné doby, dlouho po tomto maratonu a moc se těším, až se s vámi o něj podělím.
Tímto se s vámi pro dnešek loučím a těším se na další sdílení zážitků z našeho lékařství a nejen z něj. Napište mi do komentářů, jestli máte podobnou zkušenost, nebo úplně opačnou. Zda měli lékaři zájem udělat vyšetření, o které jste žádali, udržovali vás účtenkami ve své péči, nebo si vás přehazovali…
