Článek
Jak se vlastně žije se zlomeninou, kterou není možné dát do sádrové fixace, operovat nebo jakkoli jinak spravit? Jak je možné, že rentgenové snímky, magnetická rezonance a scintigrafie zlomeninu neodhalily dříve? Jak se žije rok a půl s nepřirozeně srostlou kostí?
Pojďte se podívat, jak to všechno začalo. Před téměř 6 lety, jsem se vlastní neopatrností usadila na dlažbu tak rychle, že mi nohy vyletěly do vzduchu a já chvíli nevěděla, jestli sedím, nebo ležím. Znáte z pohádek tu scénku, jak postava šlápne na slupku od banánu? Nebo když je náledí a někomu podjedou nohy? Tak nějak jsem vypadala já a smála jsem se tomu jako blázen za mřížemi ústavu. Dva dny poté jsem nepociťovala žádné příznaky a pak začalo to pravé vzrůšo.
Jak jsem v předchozím dílu psala, myslela jsem si, že mám naražené pozadí a snažila se pokračovat v běžném životě. Má hrdost však prohrála boj s bolestí a já musela navštívit Dr. „Kilíčka“. Bohužel dodnes nevím, proč se zlomenina na rentgenu neukázala. Zda se lékař podíval na snímky špatně nebo nebyla tato část vůbec v záběru, o tom se mohu jen domnívat.
Ani při návštěvě vzdálenější ordinace, o pár měsíců později, nebyla při CT vyšetření a scintigrafii celého skeletu odhalena. Jela jsem odtamtud s radostí z nálezu krevního nádoru a cysty na míše (pokud nechápete důvod radosti, přečtěte si předchozí článek - pak pochopíte). Zobrazení celého těla nukleárním vyšetřením by přece nepřehlédlo nic zásadního, že? A ejhle, přehlédlo, nebo byl tento nález považován za nedůležitý, i když se nachází v poměrně těsné blízkosti původně sledovaných útvarů. Dnes už vím, že CT zobrazení sakrální a bederní páteře totiž nezahrnuje kostrč.
Tou dobou jsem se snažila postupně vplout alespoň zpět do funkce matky samoživitelky. Úspěšně jsme se přestěhovali, s pomocí silných chlapů, kteří si museli určitě sáhnout na dno sil a mé sestřičky, která mi pomohla a byla oporou vždy, když mohla. Za to jí patří obrovské DÍKY a respekt!
Návrat do pracovního režimu byl kvůli bolestem bohužel stále v nedohlednu a byla jsem nucena setrvat v pracovní neschopnosti. Někdy přicházel spánek v noci, někdy přes den ( když byly ratolesti ve škole), jindy vůbec a byla jsem téměř nonstop otrokem silných analgetik. V tomto stavu jsem k cínovací lázni a pájce nemohla, ani na vlastní nebezpečí. Tehdejší pan ředitel se mi snažil maximálně pomoci. Nabídl úpravu pracovního místa, aby vyhovovalo mým potřebám a já se mohla vrátit. V tu dobu mě nenapadlo nic, co by návrat usnadnilo a návrh práce, kterou bych mohla vykonávat doma, neprošel u nejvyšších v Německu. Za to jsem si pana J.L. nesmírně vážila. Tím ale jeho dobré skutky nekončily. Pár dní před Vánocemi mě a mé děti překvapil, když nám za pomoci jedné kolegyně přivezl obrovský nákup, každému z nás maličkost pod stromeček a dárkovou poukázku, kterou bych dostala v případě řádné pracovní docházky, a kolegyně přidala i svou. Nesmírně mi tím pomohli a udělali nám bohatší svátky.
Další měsíce byly jako na houpačce. Někdy byl stav snesitelný, jindy méně, a byly i dny, kdy jsem nevěděla jak stát, sedět, chodit nebo ležet, ale nikdy úplně bez bolestí.
Prošla jsem dalším kolečkem konzultací u neurologa a vyšetření, tentokrát na magnetické rezonanci, která má bohužel stejný dosah zobrazení jako CT. Dostávala jsem různé kombinace léků, které mi většinou otupily jen hlavu. Tou dobou se mi začal ztrácet cit v nohách, bolesti se stupňovaly a světlejší dny ustupovaly těm horším. Na základě doporučení psycholožky jsem si zkusila zažádat o invalidní důchod.
Představte si běžný den, kdy si jdete vyřídit nutné záležitosti na úřad a poté se vracíte domů, do práce, nebo jdete například na kávu s kamarádkou. Mně se takový běžný den stal osudným. Bolestí se mi podlamovaly a třásly nohy, tak jsem přijala úřednicí nabízenou židli. Jenže už jsem se z ní nedokázala postavit. Potomky jsem musela prostřednictvím úřednic hodit na krk mé mamince. Myslím, že jim bazén a milovaní pejsci byly dostatečnou kompenzací za brzké vstávání a dojíždění do školy. Místo návratu k dětem jsem se nechala dopravit houkačkou na neurologické oddělení.
Absolvovala jsem další kolečka vyšetření, zobrazování a takové dávky koktejlů přes kanylu, po kterých jsem byla vláčnější, než bábovka od babičky. Po několika dnech přišla rehabilitační sestra, aby udělala vyšetření před zahájením cvičení. Položila mě na břicho, prstem mi jela po páteři a zarazila se na jednom z nejbolestivějších míst s otázkou, jestli nemám zlomenou kostrč. Žádný stroj, ani lékař! Mou třetí spolubydlící opravdu odhalila rehabilitační sestra obyčejným prstem!
Zajímá vás, co se dělo dál? Jaká další vyšetření byla potřeba k potvrzení teorie zlomeniny a jak vtipní umí někteří lékaři být svými doporučeními? Jak složitá je cesta k (ne)získání invalidního důchodu? Pokud máte podobnou absurdní zkušenost, podělte se se mnou a mými čtenáři prostřednictvím komentářů.
Pro dnešek se s vámi loučím a těším se na další sdílení zážitků. Příště se pobavíme nad výroky lékařů a jejich rad.
