Článek
Moji milí čtenáři,
moc se omlouvám za zpoždění tohoto dílu. Vždycky, když si něco naplánuji, nikdy to nevyjde. Mé tělo se rozhodlo, že přijme dalšího společníka, a hodí mi opět do rozvrhu vidle. Místo psaní plánovaného vtipného vyprávění o nafukovacích kruzích a rehabilitaci na škytavku jsem strávila tři dny na nemocničním lůžku a pořizovala další ojedinělou kuriozitu do sbírky - funkční poruchu čití a hybnosti. V praxi to znamená, že se má rebelská levá noha rozhodla ignorovat signály nervového systému a vzala si dovolenou.
Můj mozek se za podpory kombinace silných analgetik a neuropatik snaží následovat levou nohu. Ale ženská hrdost a síla vítězí, a tak vám přináším výjimečně zážitky ze současnosti, místo vzpomínek na začátky dlouhé cesty mým bojištěm.
Už ve středu mě čeká další dvou až třítýdenní hospitalizace na rehabilitačním oddělení, kde se fyzioterapeuté pokusí domluvit mé levé rebelce, aby spolupracovala s nervovým systémem a nedělala drahoty.
Mezitím se o mě starají moji tři strážní andělé. Největší oporou je mi partner, který se o mě pečlivě stará. Jídlo mi nosí do postele a dovolí mi jen cestu na toaletu, do sprchy a na zahradu, kde mě usadí na židli vystlanou polštářkem a nechá vyhřívat na sluníčku. Všude mě doprovází, abych neupadla a nezranila se. Na zahradě mě nechává pod dohledem své maminky, mého druhého anděla, se kterou můžu alespoň drbat a která mě rozmazluje čajem, moučníkem a je mou spojenkyní v rebeliích. Třetím andělem a hlavním hnacím motorem na cestě k uzdravení je můj skoro šestnáctiletý syn, který nade mnou přebírá dohled, když je partner pryč, a občas zajde na krátký pokec. Můj čtvrtý anděl, který je čerstvě plnoletý, je má dcera. Osamostatnila se, a tak mě rozptyluje alespoň na dálku přes videohovory. Alespoň jsem jako matka klidnější a pyšná, když vidím, že to zvládá.
Snídaně do postele od partnera
A jak tato epizoda začala? Obyčejným mytím vlasů, které pro mě vždy bylo bolestivou činností. Jelikož mám vlasy hodně dlouhé, musím je mýt v předklonu, a tato pozice se mi stala osudnou. Po umytí jsem se chtěla narovnat a v tu chvíli jsem pocítila silnou bolest v dolní části zad. Nejdříve se obě nohy bolestí rozklepaly, levá během pár minut přestala fungovat a nakonec mě vůbec neudržela. Hrdinsky jsem se pokoušela před příjezdem sanitky, kterou mi přivolala má milovaná skorotchýňka, něco dělat. Bolesti se ale rychle stupňovaly, tak jsem dobrovolně uposlechla doporučení dispečerky a uložila se na gauč.
Do sanitky bych kvůli třesu nedošla ani s pomocí, museli mě tedy odvézt na křesle. Oba pánové z posádky sanitního vozu byli naprosto úžasní a milí. Předali mě do péče urgentního příjmu, kde jsem přibližně hodinu a půl čekala na neuroložku. Ta mi nechala udělat akutní magnetickou rezonanci a jiná vyšetření. Ani jedno z nich neprokázalo spojitost s ochrnutím levé nohy, proto jsem byla po téměř čtyřech hodinách přesunuta na pokoj neurologického oddělení.
K večeři jsem dostala dezert v podobě tří tabletek, které mi měly pomoci od bolestí. Bohužel jsem se ani tak nevyspala, bolesti byly hrozné a já nevěděla, jak si lehnout. Tyto dezerty jsem dostávala s každým jídlem. Má záda si však udržovala svůj rytmus bolestí ve stylu horské dráhy. Signály pro úlevu posílala do hlavy, která byla jako po jízdě na kolotoči, a žaludek byl jak na centrifuze. Pouť hrazená ze zdravotního pojištění, proč ne?
Druhý den jsem si připadala jako exponát v muzeu. Lékaři a lékařky se u mě střídali a vysvětlovali situaci. Od lékaře rehabilitace jsem dostala cvičební plán a francouzské hole, abych se mohla bezpečně pohybovat, bez nutnosti hledání opěrných bodů.
Největším zklamáním pro mě byla velká vizita, kde mě pan primář odpálkoval tvrzením, že mé staré nálezy bolesti nezpůsobují. Když jsem zmínila, že čekám na konzultaci v multioborovém centru pro léčbu Tarlovovy cysty, a jinak žádného lékaře nemám, začal být nepříjemný, až vzteklý. Důrazně mi nedoporučil operaci cysty, přitom slovo operace ani nepadlo. Doporučil mi najít si neurologa, fyzioterapeuta a psychologa, kteří se o mě budou starat, a dodal něco o poruše. Takže jsem vlastně blázen, který si vymýšlí neexistující bolesti. Tímto výstupem pro mě pan primář rozšířil sbírku lékařů, kteří si někde přečetli, že to nebolí, drží se této teorie, jako rotvajler větve a za žádnou cenu se jí nepustí. Jediné, čemu tím pomohl, byly slzy bezmoci a zoufalství.
Během oběda za mnou přišla mladá, příjemná lékařka, která omlouvala výstup pana primáře a přišla mi v klidu shrnout fakta. Vysvětlila, že noha je nepohyblivá a necitlivá kvůli funkční poruše. Pro lepší pochopení přirovnala tento problém k počítači. Tělo je jako hardware a nervový systém software, který zajišťuje jeho správné fungování. Když software nepracuje, jak má, počítač stávkuje. V mém případě nepřijímá levá noha signály z nervového systému. Vysvětlila, že by měla pomoci pravidelná fyzioterapie, aby se zase naučila tyto signály přijímat a zpracovávat.
Po obědě jsem si popovídala s panem psychologem, který byl vtipný a pohodový. Účinkem léků jsem byla lehce mimo a určitě plácala i nějaké hlouposti mimo téma. Nakonec jsme se shodli, že mě 6 let boje naučilo psychický nápor dobře zpracovávat a další konzultace není nutná. Nabídl mi hypnózu za účelem přeměny vnímání bolestí na snesitelnější pocit, kterou jsem se rozhodla podstoupit, a rozloučili jsme se.
Druhý den jsem byla propuštěna do péče rodiny s termínem nástupu na další hospitalizaci, která by měla pomoci přeprogramovat můj software a propojit ho s levou rebelkou. Večer mě doručili transportní sanitkou k rukám mých dvou chlapů, kteří mě bezpečně dovedli do postele, a mé úžasné kumpánky, která dostala hubana dřív, než ti dva čerti, co se na mě starostlivě mračili.
S nadějí na zlepšení čekám v peřinách na středu. Moje nová kapitola s parézou sice začíná, ale já se nevzdávám a budu dál bojovat. Rozhodla jsem se, že pokud mi to stav a léky dovolí, vezmu vás s sebou a budu pokračovat v psaní z lůžka rehabilitačního oddělení. Budu s vámi sdílet každý malý krůček i větší pokroky.
Děkuji vám, milí čtenáři, že jste se mnou na této nelehké cestě plné nových překvapení. Můžete mi do komentářů napsat, jestli se vám dnešní nečekané pokračování líbilo. Našli jste se v něm? Zažili jste podobnou reakci od lékařů? Nebo vás vaše tělo také přestalo poslouchat? Budu moc ráda, když se podělíte o své příběhy. Vaše komentáře si ráda přečtu, a pro jednou budou příspěvky od vás oporou pro mě.
