Článek
Zdravím vás, moji milí čtenáři. V předchozích článcích jsem vám představila mé 3 spolubydlící - Tarlovovu cystu, atypický hemangiom na obratli a zlomenou kostrč. Dozvěděli jste se například, jak dlouhá a trnitá může být cesta za obyčejnou diagnostikou a že k nalezení zlomeniny nejsou potřeba stroje ani titul doktora.
V minulém díle jsme spolu objevili zlomeninu kostrče prostřednictvím prstu rehabilitační sestry. Jelikož už ale nejsme ve středověku a možnosti zobrazovací techniky jsou na úrovni, kterou by i Superman mohl závidět, každá teorie musí být ověřena a podložena důkazem.
Jelikož jsem byla stále v péči neurologie, v den objevu třetí neposedné kamarádky jsem byla zřízencem odvedena na CT vyšetření. Po předchozích zkušenostech z magnetické rezonance a scintigrafie jsem se na lehátko nehrnula tak rychle, protože ležení na zádech = bolest. Dlouhé ležení na tvrdém lehátku = nesnesitelná rychle se stupňující bolest, nutkání se pro úlevu otočit a slzy, které tečou bez pláče a nejdou zastavit. Potlačila jsem pud sebezáchovy, skulila se na mučící nástroj, uvelebila se do snesitelnější pozice a vplula do chřtánu bestie. Samotné vyšetření naštěstí netrvalo tak dlouho jako předchozí, ale na nohy mi musela sestra i tak pomoct. Lékař, který vedl pořizování obrázků mých útrob, přišel celý vysmátý a řekl mi: „Co jste dělala, ženská? To jsem ještě neviděl, vy máte kostrč do véčka!“ Pobavila jsem ho tedy znovu, tentokrát zkrácenou verzí příběhu o usazení se na zadek a nechala se na vozíčku odvézt zpět na oddělení. Po návratu do bezpečí nemocničního lůžka jsem ochotně přijala koktejl na úlevu od bolestí a čekala na večeři.
Druhý den byla naplánována konzultace s primářem ortopedie, protože zlomenina dolní části páteře už není v kompetenci neurologů. A tak se šlo po snídani na další procházku mezi odděleními, tentokrát směrem na úrazovou ambulanci, kde se pan velitel nacházel. Hned v úvodu se pokusil o vtip výzvou k usazení se na tvrdou plastovou židli. Tu jsem zdvořile odmítla a nezdvořile přešlapovala, než si prohlédl snímky a vyhodnocení od vtipálka z předchozího dne. Otočil se směrem ke mně a zeptal se mě, jestli to chci opravit. Plná naděje jsem odpověděla, že samozřejmě ano! Vzpomínáte si na zlomyslný úsměv Grinche, když se mu zrodil v hlavě plán na loupež Vánoc? Tak takhle nějak se zatvářil pan šprýmař, když mi řekl, že fajn, ale na 85% skončím na plínkách, protože zlom se nachází v těsné blízkosti vazů ovládajících svěrače. Na to jsem odpověděla, že jsem sice lakomá a chamtivá ženská, která si připadá jako sběratelka kuriozních diagnóz, ale jestli mám tentokrát možnost volby, tohoto bonusu se raději vzdám. Přešli jsme proto okamžitě k dalšímu tématu a tím byla práce. Jelikož jsem měla v záznamech uvedenou práci operátorky, byla mi navržena změna zaměstnání, aby vyhovovala mému pohodlí a úlevě od bolestí. To už jsem na něj byla trochu drsnější a zeptala se: „Když mi uleví na chvíli jen pozice v leže, mám dělat co? Testovat matrace?“ Primář se zasmál a prohlásil, že až takovou práci najdu, mám mu dát vědět a půjde se mnou. Nabídl mi opich pod CT přímo do místa zlomu, ten jsem po bohatých zkušenostech včeliček od Dr. „Kilíčka“ odmítla (viz 2.díl). Když jsem se odmítla stát plenkovou královnou a jehelníčkem, odeslal mě s doprovodem zpět na oddělení s dalším doporučením, pro snížení tlaku na kostrč jsem si měla pořídit nafukovací kruh, nebo dva, a sedět na nich.
Na neurologii a ortopedii nevěděli, jak jinak mi pomoci. Pan primář neurologie se ještě snažil obvolávat jiná pracoviště, která se zabývají mou problematikou (na léčbu Tarlovovy cysty v ČR zatím žádné nebylo). Všichni mu prý řekli, že dokud chodím, jsou operativní zákroky největším rizikem. A tak se začal chystat můj návrat domů. Dostala jsem třístránkovou propouštěcí zprávu, poukaz na rehabilitace, pár receptů na silná analgetika a byla odeslána do tepla domova. Pan primář přidal radu, že v případě nutnosti si mám opět zavolat záchranku a rovnou nahlásit, že mě mají odvézt na neurochirurgii do nemocnice vzdálené 50 km od té jejich…
Má maminka mě vyzvedla a odvezla domů, kde jsem čekala, až mi přiveze i mé milované andílky ze školy. Jako první mě mile překvapil stav květin a sazenic, které mi během těch dvou týdnů, které jsem strávila v nemocnici, občas zalévaly dětičky. Na to, že jim bylo v tu dobu 10 a 12 let a doma byly jen párkrát pro nějaké věci, zvládly péči o mou zeleň na jedničku a hvězdičkou. Já však měla hlavu plnou myšlenek. Jak se zvládnu vrátit do role matky samoživitelky? Zvládnu se postarat o děti tak, jak se postaraly ony o rostlinky? Neselžou mi zase nohy?
A víte co? Po prvním obejmutí si vzala hlavní slovo má ženská hrdost a nedovolila mi pochybovat, protože jsem měla dva nejsilnější motory zase u sebe - a když ne pro ně, tak pro koho?
Moc vám děkuji, moji milí čtenáři, že se mnou prožíváte tuto moji zdravotní etapu. Možná se v mém příběhu poznáváte, možná jste právě v čekárně. Nebo ležíte v nemocniční posteli, jako já před lety a přemýšlíte, jak to všechno zvládnete. Nebojte se, zvládnete to, i když můžete právě mít pocit, že se vám hroutí celý svět a nevíte kam dál. Minimálně já jsem tu pro vás.
V příštím díle se podíváme, jak dopadlo testování nafukovacích kruhů (slibuji, že se pobavíte!). Také vám představím pomůcku, která mi zachránila zadek a pomohla najít odvahu na změnu práce. Zaměříme se i na rehabilitační cvičení, které pro mě osobně bylo účinnější na škytavku než na bolesti zad.
Budu moc ráda, když mi napíšete do komentářů, jak se vám líbilo dnešní pokračování. Našli jste se v něm? Dostali jste také od lékařů podobná vtipná doporučení, nebo jste je šokovali unikátním nálezem, jako já svou „véčkovou“ kostrčí. Pokud máte nějaké otázky, klidně se ptejte, ráda vám na ně odpovím. Jsou jen dvě možnosti. Buď se společně pobavíme, nebo si budeme oporou, abychom to ustáli se zdravým rozumem.
