Článek
Je jedno, jestli máte ochrnutí nohy z důvodu porušených nervů, nebo se jednoduše odpojila od softwaru a odmítá komunikovat. První varianta je náročnější na opravu a v některých případech bohužel nevratná. Druhá varianta může být způsobena diagnózou, které se říká funkční porucha hybnosti. Tato druhá možnost se naštěstí dá napravit, jen je zapotřebí pomoc fyzioterapeutů, speciálních strojů a odhodlání jít dál.
V předchozím článku jsem vám popsala příjem na rehabilitační oddělení a první zátěžový den. Pojďte se se mnou podívat, jak se mi daří zvrátit druhou variantu.
Den třetí - v plném zápřahu
Třetím dnem byl pátek. Proto bylo potřeba nelenit a zaměřit se na rozhýbání rebelské končetiny. Hned po snídani mi ji hlavní fyzioterapeutka opět roztančila elektrostimulací. Sice stále bez citu, ale pohyb byl znatelný, což je polovina úspěchu.
Po krátké přestávce byl na řadě motomed. Odšlapala jsem si svých 10 minut jízdy na místě a přesunula se na lůžko, než sestřičky přinesly oběd. Můžu vám říct, že jídlo přinesené s úsměvem chutná o moc lépe.
Fyzioterapeutický pás Zebris
Po poledním klidu jsem se přesunula na nejnáročnější terapii, která mě dokáže odrovnat ještě dnes. V této životní etapě je mým úhlavním nepřítelem fyzioterapeutický pás Zebris. Představte si gumový pás plný senzorů, které snímají mé zoufalé pokusy o krůčky. To je pro někoho, kdo tahá nohu za sebou, vražedná kombinace. Ze všech stran jsou madla a na bocích je vybaven područkami. Jsou to moji kamarádi a držím se jich, jako by mi šlo o život. Před tímto pekelným strojem je obrazovka, propojená s počítačem. Díky ní vidím v přímém přenosu, jaké dělám pokroky při chůzi a jak mi (ne)jde zatěžování nefunkční končetiny. Na začátku mi musely pomáhat obě fyziokouzelnice. Jedna s držením těla a druhá s pohybem končetiny.
Jak taková „chůze“ vypadá? Jako první je potřeba se na stroj s podporou fyzioterapeutek vyškrábat a dolézt k područkám, nastaveným na mou výšku. Jedno z děvčat stojí za mnou mimo pás a jistí mě za boky, abych se nekroutila jako zombie. Druhá sedí na hraně a pomáhá mé rebelské noze v pohybu.
Nejdříve začínám na obdélnících (já tomu tak říkám). A v čem to spočívá? Projektor, který je součástí Zebrisu, promítá na pás obdélníky, na které musím šlápnout. Objeví se barevné schéma došlapu, které je barevně odstupňované podobně jako mraky na meteoradaru. První dny jsem měla pravou stopu krásně barevnou, jako jarní počasí s příslibem bouřky. Levá noha vytvářela barvu modrou a při pomoci správného došlapu žlutou až oranžovou. Po tomto výkonu jsem se ochotně nechala na pokoj odvézt na vozíku.
Poslední fází terapie je reflexní cvičení (tzv. Vojtovka). Ta pomáhá svalům se správně propojit s nervovým systémem a aktivovat je. Toto cvičení se provádí stlačením určitých bodů na těle, v mém případě v leže na břiše a na boku.
Víkendová pohoda
Po vražedné páteční šichtě přišel konečně víkend. V sobotu máme na oddělení klidnější režim. Dopoledne mají účastníci wellness jen dvě lehčí terapie s jediným fyzioterapeutem. Po obědě někteří odjíždějí na víkendovou propustku ke svým rodinám. Já jsem zůstala v nemocnici, jelikož bych doma převážně ležela. To dělám i tady v nemocnici, kde je o mě profesionálně postaráno a rodince ráda dopřeji odpočinek po náročném týdnu.
Neděli se na rehabilitačním oddělení říká „pyžámkový den“. Tento den je určen k odpočinku a relaxaci, abychom nabrali síly na nadcházející náročný týden. Je na každém z nás, jestli budeme jen lenošit, půjdeme se projít do terapeutické zahrady, nebo využijeme tělocvičnu, kterou máme mimo čas návštěv volně přístupnou.
Pro dnešek se s vámi, moji milí čtenáři, rozloučím. Za pár dní by mě měli pustit domů, tak budu možná příští článek psát z pohodlí domova. Do té doby budu dál bojovat na život a na smrt s nemocničními příšerami s cílem získat plnou kontrolu nad svou chůzí bez berlí. Slibuji, že v mezičase budu do své rodinné harmonie vhánět trochu stresu. Myslím, že je na čase ty moje dva chlapy zase trochu potrápit, aby po třítýdenní pánské jízdě nevyšli ze cviku. A proč? No přece z lásky…
