Článek
Ahoj všem, kteří jste mé články v minulosti četli, a vítám i náhodné čtenáře, kteří narazili na můj příběh poprvé. Na úvod si dovolím malé vysvětlení pro úplné nováčky. Mé příběhy jsou skutečné zážitky z posledního téměř 6letého boje se vzácnou cystou a jinými spolubydlícími, se kterými sdílím jedno tělo proti své vůli. Ač se může někdy zdát, že jde o formu komedie či sci-fi, vše jsou reálné vzpomínky, nijak nepřikrášlované a přesně tak, jak se staly.
Jelikož jsem ale chamtivá ženská, před pár dny jsem si pořídila ještě jednu novinku. Tato novinka mi tak trošku podrazila levou nohu a udělala z ní přebytečnou část těla bez funkce. V současné době se nacházím na lůžkovém rehabilitačním oddělení a ráda bych se s vámi podělila o cestu za získáním kontroly nad vlastní končetinou, která se v jakémsi pubertálním vzdoru odpojila od nervového systému a rozhodla se, že jeho povely poslouchat prostě nebude.
Den první - příjem na oddělení
Ráno jsem si doma udělala běžnou ranní očistu, dobalila pár věcí, zobla menší snídani, oblékla se a společně s mou úžasnou tchýňkou čekala na převozní sanitku. Pan sanitář byl pohodový vtipálek v nejlepších letech, ochotně mi pomohl na lehátko a jelo se. Po příjezdu k budově oddělení jsem byla vyvezena do příslušného patra a předána do péče usměvavých sestřiček. Pan sanitář, který měl za 26 let služby něco odšoférováno, mě excelentně zaparkoval na místo určení a s úsměvem se rozloučil. Jelikož jsme přijeli o hodinu a půl dříve, byla jsem usazena v jídelně, než se sbalila paní, po které jsem lože přebírala.
Přišla první usměvavá sestřička na vyplnění vstupního formuláře a měření tlaku. Můj tlak je samozřejmě posera a strachy se snížil, tak mi byla nabídnuta káva, kterou jsem vděčně přijala. Po chvíli přišla sestra a odvedla mě na pokoj. Při vybalování věcí jsem prohodila pár slov s mou předchůdkyní, sympatickou kosmetičkou podlahových krytin, a mile mě potěšilo přivítání dočasné spolubydlící i ošetřující sestřičky. Poté už začal kolotoč vítání, zpovídání od personálu oddělení i lékařky. Následoval oběd s tabletkou, další seznamování s personálem a nakonec mi bylo oznámeno, že první den nechají na aklimatizaci a druhý den se začne cvičit. Co pro mě bylo v ten den největším překvápkem, byl výběr ze tří druhů obědů a balkon na pokoji. O večerní hygieně vám psát nebudu. Pochybuji, že by vás bavil popis vůně sprchového gelu nebo kolikrát si přejedu zuby kartáčkem (ne že bych to počítala) a to, že sprchování s jedinou funkční nohou je tělocvik sám o sobě.
Den druhý - seznámení s fyzioterapií
Jak asi může začít den na lůžkovém oddělení? Kolem 7. hodiny budíček, hygiena, snídaně, léky, vizita… Myslím, že to zná každý, kdo se někdy ocitl v roli pacienta na lůžkovém oddělení. Jenže rehabilitační oddělení přesto funguje trochu jinak. Ráno před snídaní se totiž pacoši převlékají do sportovního oblečení a přibližně v časech 8:30-10:30 a 12:30- 15:00 čekají, až si pro ně přijde personál fyzioterapie. Flákání během dne je tolerováno pouze ve chvílích odpočinku mezi jednotlivými úkony, hodinku po obědě a odpoledne v době, kdy jsou návštěvy.
První den jsme začali zlehka. Nejdříve přišlo na řadu vyšetření pro zjištění, jak má puberťačka (ne)spolupracuje. Jako další byla funkční elektrostimulace, která by měla probudit neposlušné svaly a vazy, a spárovat je opět se softwarem těla. Bylo vtipné, když jsem viděla, jak mi do rytmu elektrických impulzů tančí noha. Díky tomu se potvrdilo, že naštěstí není utlačený žádný nerv, a potvrdila se diagnóza funkční poruchy.
Po tanci jsme měli vynikající oběd a jelikož jsem na sladké, měla jsem vybrané kynuté knedlíky s jahodovou omáčkou. Tuto nádheru a porci, která se nevešla ani pod poklop, jsem vám musela vyfotit (viz foto). Co myslíte, snědla jsem je všechny? Ne, obyčejně jsem je po fotodokumentaci sežrala a spokojeně se svalila na postel.
Kynuté knedlíky s jahodovou omáčkou
Za krátko se konal převoz k motomedu, což je něco jako rotoped. Sedí se na židli, obě nohy jsou připoutané ke speciálním šlapačkám a díky tomu se pohybuje i nefunkční noha. Ani netušíte, jak skvělé bylo vidět ji v pohybu.
Posledním strojem byl pás. Jistě už každý z vás viděl běžecký pás, který bývá v posilovnách a některých domácnostech. Tento je mu podobný, jen má područky na zachycení a zdejší sportovci jsou rádi, když na něm alespoň chodí. V mém případě jde o velice pomalou chůzi za asistence dvou úžasných fyzioterapeutek. Jedna stojí na hranách stroje za mnou, jistí mě a pomáhá držet tělo v rovině, jelikož jsem si vybudovala zlozvyk zvedání oblasti pánve, kdykoliv se pokouším udělat krok levou nohou, a druhá sedí na levé hraně a chudinka oddře všechnu činnost odpojené končetiny za ni.
V příštím dílu se spolu podíváme, jak taková chůze na pásu vypadá a jak i někdo, kdo nechodí, může jít po cestě plné překážek…
Moc vám děkuji, milí čtenáři, za neuvěřitelnou podporu. Tentokrát budu z nemocniční postele vyhlížet vaše zprávy já.
Můžete mi napsat do komentářů, jestli jste také někdy zažili hospitalizaci ve stylu wellness a jestli jste někdy dostali tak královskou porci oblíbeného jídla. Nebo jestli máte také zkušenost s funkční poruchou a co to pro vás znamenalo. Budu se těšit, až si na nemocničním lůžku vaše komentáře přečtu, jistě mi budou velkou oporou.
