Článek
Od pondělí 16. března vyhlásila vláda plošnou karanténu a společnost se ze dne na den ocitla v domácím vězení. Opouštět domovy se najednou smělo jen na nezbytně nutnou dobu při cestě do práce a z práce, případně na nákup základních potravin. Byla to náhlá a významná změna stylu, s níž jsme se museli všichni nějak sžít, aniž jsme měli dostatek relevantních informací.
Na začátku dubna 2020 jsem začala skoro denně psát zápisky, v nichž jsem kombinovala své vnitřní pochody s tím, co se dělo kolem pandemie ve veřejném prostoru. Nejdřív jsem je psala jen pro sebe a pro pár svých přátel a myslela jsem si, že je to přechodná záležitost. S pokročilým jarem a s prvním uvolněním restriktivních opatření jsem ale zjistila, že už nemohu přestat. Jako bych díky těm krátkým reflexím konečně začala naplno žít v přítomnosti.
Ze zápisků jsem o rok později vytvořila knížku Zápisky z bezčasí, která vyšla na podzim 2021. Poté jsem napsala ještě několik dalších knížek, takže jsem na své první zápisky poněkud pozapomněla, ale moje dcera knížku prvních zápisků před pár dny umístila do miniknihovničky na záchodě, tak jsem ji znovu prolistovala. A napadlo mě, že by nebylo na škodu si tehdejší dobu, která se při všech aktuálních událostech jeví jako poměrně vzdálená, sem tam trochu připomenout.
Prolínání (3. dubna 2020)
V první fázi se otevřou školy a mateřské školky, ale bude samozřejmě potřeba dodržet metrový odstup mezi jednotlivými žáky. Krájím cibuli. Všichni na značky! Kdo nemá pravítko? Ty neumíš počítat do jednoho metru? Také by bylo vhodné rozfázovat začátky jednotlivých hodin a pravidelně měřit žákům teplotu. Rozpaluju sádlo na pánvi. Ministr školství ale o žádném uvolňování přísných opatření zatím nic neví. Sypu nakrájenou cibuli na pánev. Z vedlejšího pokoje se linou tóny foukací harmoniky. Cedím špagety a jdu otevřít dveře na balkón.
Dívám se do dvora a oči si pevně zakrývám dlaněmi. Vidím postupně světlo, barvy i tmu. Obrazy létají sem a tam. Soustředné kruhy, průsvitné mžitky spojené do geometrických tvarů, obrysy ptáků, červenavá zář schovaného slunce, kouř valící se vzhůru. Všechno se prostupuje. Přítomnost, vzpomínky, zneklidňující zprávy i sny. Líc a rub. Předměty a lidi. Všude kolem mne. Vystupují z mlhy a po chvilce se v ní zase rozpouštějí.
V zajetí snění / každodenní příběhy / v básně se mění.
Harmonika teď zní tlumeně a mžitky se pohybují v jejím rytmu. Mezi poletujícími tvary po chvilce rozeznávám dlažební kostky. Modré a bílé, některé se viklají, jiné úplně chybí. Jdu zrovna ze školy s červenou koženou aktovkou na zádech a celou cestu od parku až k domovním dveřím si je prohlížím. Na každém kroku nacházím nějaké překvapení. Myslím na to, že mi nedávno umřel dědeček. Cítím se najednou opuštěná a snažím se tomu rozumět. Začínám chápat, že asi přežiju i další příbuzné, co jsou starší než já, a to mě děsí. Dlažba mi skrz slzy splývá v šedý pruh chodníku a já si říkám, že se to spraví, až budu větší. Že spoustu věcí pochopím a nebudu se tak trápit.
Cedule
Odkrývám si oči a pomalu si zvykám na denní světlo. Utrhnu snítku bazalky unavené nočním chladem a honem běžím zamíchat cibulkou na pánvi. Harmonika se změnila v ukulele a rajský protlak spokojeně bublá. Děti mohou být asymptomatické, a přesto není vyloučeno, že nákazu přenášejí. Roušku si koupíte za padesát korun v rouškomatu v Karviné. V galanteriích jsou gumičky a tkalouny dávno vyprodané, ale my si poradíme, nastříháme punčocháče. Špunty do uší pořídíte ve špuntomatu, ten je přece součástí každého slušného gymnázia.
Oběd a k němu polední zprávy. Horečná činnost a nekonečný kolotoč předstírání. Něco jiného si myslet, něco jiného říkat a něco jiného dělat. Pořád dál, do úmoru. Máme aspoň pivo? Prolínání přítomnosti s myšlenkami a představami. Narozen ve znamení kříženců. Všechno jenom jako. Plavit se ve vylepšených neckách na ostrov čertů spletí různě širokých tunelů se spoustou prudkých zatáček. Místo mostů přes vodu jen úzká, lanem svázaná pohupující se prkýnka a utajený krokoměr. Proč se pořád musím bát, že spadnu?
(Denisa Vostrá: Zápisky z bezčasí aneb Rok s koronavirem. Praha: Karel Kerlický – KANT 2021)
