Báli byste se telefonátu od panenky? Někteří Japonci ano. Příběh Merí san děsí i baví

Ústřední postavou příběhu, který se šířil nejprve ústně, zejména mezi dětmi na přelomu 70. a 80. let 20. století, je panenka Merí san (san zde znamená „slečna“). Ta patřila malé holčičce – říkejme jí třeba Sačiko –, které ji přivezl její strýček z Evropy. Sačiko panenku milovala a nejraději si s ní hrála na školu. Učila ji slabiky abecedy, které zrovna krasopisně štětcem psali ve školce, a dokonce jí vyrobila i sešity a psala za ni úkoly.

Když Sačiko povyrostla a s panenkou si přestala hrát, postavila si ji aspoň na svůj psací stůl a občas jí vykládala, co se zrovna ve škole učí. Postupně ale potřebovala k učení víc prostoru, tak milou Merí san nakonec zasunula úplně dozadu do spodní zásuvky staré těžké dřevěné komody (tansu). Věřila, že když ji bude mít nadále ve své blízkosti, panenka ji bude chránit.

Když Sačiko ukončila základní školu, byl její otec v rámci své práce převelen do pobočky na opačném konci Japonska, a protože to bylo blízko rodného domu jeho manželky, kde dosud žili její stárnoucí rodiče, rozhodl se přestěhovat na nové místo s celou rodinou. Se ženou a se Sačiko postupně vše sbalili a původní dům vyklidili. Jak je ale v Japonsku při takových přesunech zvykem, velké kusy nábytku nechali na místě novým nájemníkům – mezi nimi i starou dřevěnou komodu.

Stěhování bylo náročné a nebylo na ně moc času, není tedy divu, že Sačiko si při něm na svou dříve milovanou panenku ani nevzpomněla. Teprve v novém domově si uvědomila, že Merí san zůstala nejspíš zasunutá v hloubi komody, kde ji při balení nějak přehlédli. Byla z toho smutná, ale nedalo se nic dělat, vrátit se pro ni už nemohla. Na novém místě měla pak spoustu nových vjemů, našla si přátele a na Merí san, s níž si už beztak dlouho nehrála, nakonec zapomněla.

Jednou navečer seděla Sačiko na verandě nového domu a učila se, když vtom zazvonil telefon. Maminka byla zrovna na nákupech a tatínek se ještě nevrátil z práce, a tak Sačiko zvedla sluchátko.

„Haló!“

„Haló, to je Saččan, že? Jen ti chci říct, že jedu za tebou!“

Sačiko ztuhla. Jak to, že ji někdo neznámý oslovuje zdrobnělinou jejího jména? Než se však stihla zeptat, kdo volá, ve sluchátku to cvaklo a rozhostilo se ticho. Dívka znejistěla. Posbírala učebnice, vešla do domu a pro jistotu za sebou zatáhla i vnější posuvné dveře šódži. Uvnitř si sedla na rohože tatami, zhluboka se nadechla a pokračovala v práci. Po chvíli se ale znovu ozval telefon.

„Haló, Saččan! Jsi překvapená? Tady je Merí san!“ ozvalo se líbezným, a přece strašidelným hlasem. „Sedím ve vlaku a za chvilku jsem u tebe!“

Dívka se roztřásla. „Co to má znamenat?“ ptala se vyděšeně sama sebe. K učení se už nevrátila. Marně přemítala, zda je možné, že jí opravdu volá její panenka, a co by měla udělat. „Už aby se rodiče vrátili domů!“ pomyslela si. Škvírou v posuvných dveřích opatrně vyhlédla ven, nic zvláštního ale nezpozorovala.

Vtom se telefon ozval znovu, snad ještě hlasitěji než předtím. Dívka leknutím nadskočila a s obavou zvedla sluchátko.

„Už jdu z nádraží, za chvilku budeme zase spolu, milá Saččan!“ ozvalo se tentokrát.

Sačiko už na nic nečekala. Sluchátko nechala vyvěšené, aby se nikdo nemohl dovolat, a pro jistotu zatáhla ještě vnější dveře amado, určené k ochraně proti dešti. Už se setmělo, ale dívka nerozsvítila. Seděla tiše a strachovala se, co bude dál.

Telefon znovu zazvonil. „Jak je to možné?“ vyděsila se Sačiko a zvedla sluchátko k uchu. „Kdo je tam? Hned toho nechte!“ zakřičela.

„Přece tvoje Merí san! Už vcházím do domu!“ chlácholil ji hlas v telefonu a zároveň se ozval zvuk roztahujících se dveří.

Sačiko se otočila, když vtom se zpoza jejích zad ozvalo: „Už jsem tady, Saččan! Za tebou!“

Tady původní verze příběhu končí, i když jeho jednotlivé události nemusejí být vždy shodné. V některých variantách zůstala panenka v původním bydlišti proto, že se rozbila, někdy zase říkala do telefonu, že nakupuje na tržišti nebo cestuje taxíkem. Poslední věta byla ale jasná a zůstávalo na každém, aby si domyslel, co následovalo. Teprve později se začala objevovat pokračování příběhu, nejspíš v souvislosti s jeho popularizací. V nich je dívka nakonec zpravidla ubodána či jinak zavražděna.

V 90. letech 20. století se objevily první literární či televizní zpracování této městské legendy, a v nultých letech nového milénia se v souvislosti s rozšířením internetu do domácností objevil příběh Merí san i v online prostředí. V roce 2011 vznikl dokonce hororový film Merí san no denwa (Telefon Mary). Příběh se přitom samozřejmě postupně aktualizoval. V současné době už Merí san nevolá na pevnou linku, nýbrž na mobil a její hovor se zobrazuje jako neznámé či neexistující číslo. Někdy dokonce posílá jen zprávy, ať už přes různé chatovací aplikace nebo přes Instagram.

Na Západě se pro tento žánr příběhů, šířených zejména přes internetová fóra a sociální sítě, vžilo anglické označení creepypasta, v Japonsku se jim ale říká častěji kowai hanaši neboli „povídačky, které nahánějí strach“. Typicky vyvolávají mrazení už tím, že v sobě kombinují protichůdné představy – v případě Merí san hračku, která navozuje pocit dětské bezstarostnosti a bezpečí, se strachem vyvolaným představou, že nás někdo sleduje, i když jsme v soukromí.

Je zajímavé, že i když se občas objeví i jiné jméno panenky (například Rika san), označení Merí san převládá, přestože se nejedná o původní japonské jméno. Traduje se, že panenka je pojmenovaná po tak řečené „jokohamské Mary“ (1921–2005, skutečné jméno není známo) – ženě, která si v poválečné bídě vydělávala v kosmopolitní Jokohamě prostitucí. Nanášela si prý na obličej bílý pudr a oblékala se do nařasených šatů, typických pro panenky.

Příběh Merí san se rozšířil i do zahraničí, kde se jméno panenky přepisuje nejčastěji právě jako Mary san, někdy ale i jako Merry san. Spolu s tím vznikly na sociálních sítích i různé výzvy, například: „Napiš do komentáře k tomuto postu jméno Mary san a čekej, co se stane.“ Na sociální síti Reddit se dokonce objevily rady, jak se chovat, kdyby panenka opravdu zavolala: nezvedat hovory z neznámých čísel, vždy se doma zamykat a v případě, že by se panenka dostala až do domu, zásadně si ji nepustit za záda.

Zdroje: