Proč japonské legendy mlčí o duších popravených křesťanů?

Křesťanští misionáři z Portugalska a později ze Španělska přijížděli do Japonska od druhé poloviny 16. století. V té době probíhal proces sjednocování Japonska a pro japonské vojevůdce byl důležitý i dovoz střelných zbraní, které přiváželi obchodníci doprovázející misionáře. Misionáři působili na jihozápadě Japonska, především v přístavu Nagasaki.

Japonci zpočátku přijímali křesťanství bez větších potíží, dokonce je nějakou dobu považovali za novou odnož buddhismu. Militantní postup jezuitů však posléze japonské sjednotitele dovedl až k jeho zákazu. Po krátkém rozkvětu tak bylo křesťanství v prvních desetiletích 17. století zcela vymýceno. Šógunát rodu Tokugawa, který se ustavil na začátku 17. století, křesťanství považoval za hrozbu pro svou moc i tradiční hodnoty a zahájil brutální pronásledování jeho vyznavačů. Tisíce křesťanů byly tehdy popraveny, včetně misionářů a konvertitů. Popravy byly přitom často veřejné a měly zastrašující charakter.

V době likvidace křesťanství se mluví o takzvaných „skrytých křesťanech“ (kakure kirišitan), kteří tajně uctívali svou víru během staletí pronásledování. V období útisku se tak objevují například sochy „madony Kannon“, představující zobrazení Marie v podobě božstva Kannon (Avalokitéšvara) či krucifixy maskované jako buddhistické artefakty. Dokonce i modlitby byly upraveny tak, aby zněly jako buddhistický zpěv, přesto však obsahovaly množství původních potrugalských a latinských výrazů. Mystický odkaz popravených mučedníků byl však spojován spíše se zázraky než se strašidelnými příběhy.

V japonské tradici existují pomstychtiví duchové zemřelých, kteří sešli ze světa násilnou nebo nespravedlivou smrtí. Označují se jako onrjó a po smrti se vracejí, aby hledali pomstu nebo napravili křivdy, které jim byly za života způsobeny. Vzhledem k tomu, že mnoho japonských křesťanů bylo během pronásledování na počátků 17. století mučeno a popraveno, bylo by logické na jejich duše pohlížet právě jako na onrjó. Ve skutečnosti se ale příběhy či legendy o neklidných duších popravených japonských křesťanů v dostupných zdrojích nevyskytují.

V japonském kontextu se pomstychtivý duch onrjó zrodí, pokud někdo zemře s nenaplněnými tužbami, zažije nespravedlnost nebo pokud nejsou po smrti správně vykonány nezbytné pohřební rituály. Ty ale v Japonsku samozřejmě vycházejí z buddhismu a nikoli z křesťanství. V japonské tradici se duchové zemřelých vracejí, aby napravily křivdy, křesťané ale oslavovali mučednictví jako nejvyšší formu oddanosti Bohu. Vzniku legend o neklidných duší umučených křesťanů tak mohla bránit víra v posmrtný život, která byla v rozporu s tradičním konceptem duchů onrjó.

Kult šintó ani buddhismus neobsahují nic, co by se podobalo křesťanskému učení o stvoření či o posledním soudu. Buddhismus učí naopak o neustálém koloběhu, ze kterého je možné se vymanit při splnění určitých podmínek. Křesťanští mučedníci však přijímali smrt s vírou v nebeskou odměnu a také se smířením, což odporuje představám o působení japonských pomstychtivých duchů. Křesťanské mučednictví a víra v posmrtný ráj mohla zkrátka zabránit tomu, aby se duše umučených staly neklidnými nebo pomstychtivými.

Křesťané věří v nebeskou odplatu a spásu duše. Na rozdíl od japonské tradice, která klade důraz na správně vykonané pohřební rituály, které jsou nutné k tomu, aby duše našla po smrti klid, křesťanská nauka předpokládá, že mučedníci dosahují věčné blaženosti. Tito lidé proto neměli důvod se vracet v podobě pomstychtivých duchů – spása jim byla zaručena jejich vírou.

Určité podobnosti mezi japonskými a portugalskými přízraky se ale přece jen najdou, i když přímo nesouvisejí s křesťanstvím. V japonských příbězích se objevuje například Nopperabó, strašidelná bytost bez obličeje, která děsí lidi tím, že se nejprve chová jako normální člověk, aby poté odhalila svou hladkou tvář bez očí, nosu a úst (přečíst si o něm můžete tady). Portugalské legendy zase vedle bezhlavých mnichů popisují duchy bez tváře, kteří se objevují ve starých klášterech.

Literatura: