Článek
Ze zpráv na Novinkách.cz jsme se dozvěděli, že orgány Evropské unie pod Dánským předsednictvím Radě EU prosazují přijetí legislativního opatření, jehož cílem je plošné monitorování elektronické komunikace. Návrh Komise EU ukládá provozovatelům online služeb (email, chatovací služby, cloudová uložiště, sociální sítě) povinnost prohledávat obsah zpráv, souborů, resp. veškerého obsahu uživatelů, s cílem odhalit dětskou pornografii nebo zneužívání dětí. Tato případná zjištění mají být následně předána orgánům činným v trestním řízení.
Tato zpráva vyvolala nezvykle rychlou, jednoznačnou a odmítavou reakci premiéra Petra Fialy, opět bryskně zveřejněnou na Novinkách.cz, který vzápětí oznámil, že ČR nebude s tímto návrhem na šmírování souhlasit. Přitom na věc bylo opakovaně upozorňováno dříve, ovšem na jiných serverech. Dřívější razantní kritické či odmítavé reakce premiéra jsem však nedohledal. To si však zřejmě ještě dělal naděje na důstojné zastoupení ČR v Komisi EU. Těžko tedy uvěřit tomuto předvolebnímu PR nově neohroženého, nepoddajného, resp. parafrází slov svého oponenta, rádoby „zvrchovaného“[1] premiéra. Následně došlo k odmítavým reakcím nejen napříč politickým spektrem, ale i komentátorů, analytiků a dalších expertů. V další fázi pak k obviňování, kdo, kdy a jak v minulosti o věci hlasoval. Málokdy však byla věc analyzována do důsledků, především z hlediska našeho ústavního pořádku, resp. Listiny základních práv a svobod ČR.[2] Takže zpět k věci samé.
Domnívám se, že předložený návrh nepředstavuje z ústavního hlediska nic menšího, než popření základního lidského práva zakotveného v Listině základních práv a svobod ČR, a to konkrétně listovního tajemství, upraveného v čl. 13 Listiny. Ochrana listovního tajemství je pak u nás poskytována i trestním zákoníkem. Listovní tajemství patří na evropském kontinentu obecně k jedněm vůbec nejstarším lidským právům a historicky právě i jeho porušování přispělo např. k Velké francouzské revoluci. U nás bylo výslovně chráněným právem již ústavou Rakouska-Uherska.
Podle současné právní úpravy zní čl. Listiny takto: Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením. Pod pojem jiné podobné zařízení se dnes řadí prostředky el. komunikace, tedy právě ty prostředky, na které míří legislativní návrh EU.
Listovní tajemství lze zákonem omezit v případě kolize s lidským právem jiných osob nebo s ústavním pořádkem. Omezení však podléhá principu proporcionality, tzn., že prostředky omezení musí být vhodné a potřebné z hlediska cílů a spravedlivě únosné z hlediska vyrovnání omezení a přínosu veřejnosti. Konkrétní případy zákonného omezení se týkají např. trestního řádu v trestním řízení, celního zákona, nebo poštovního zákona. Ve všech případech však musí jít o důvodné podezření z protiprávního obsahu. V trestním řízení je pak posouzení přípustnosti porušení listovního tajemství na rozhodnutí soudu.
A právě zde je zakopaný pes eurounijního legislativního návrhu. O důvodné podezření může jít pouze v konkrétním jednotlivém případě, u kterého jsou zřejmé indicie na nelegální obsah nebo souvislost s trestnou činností. Legislativní opatření EU však zakládá povinnost poskytovatelům online služeb plošného monitorování veškeré komunikace uživatelů bez důvodného podezření. Zde se nejde vyhnout parafrázi slov klasika: Evropská komise svým návrhem považuje všechny uživatele online komunikace za sprosté podezřelé.
Tímto přístupem je tak narušeno, resp. de facto zrušeno, nejen listovní tajemství jako základní lidské právo na ochranu soukromí, ale i základní princip trestního práva demokratického právního státu, jímž je presumpce nevinny. O dodržení principu proporcionality tak nelze vůbec hovořit.
Mám proto za to, že legislativní snahou evropských orgánů dochází k pomyslnému překročení Rubikonu, kdy je na místě zkoumat další článek našeho ústavního pořádku, a to čl. 23 Listiny, ve kterém je zakotveno právo na odpor. Právo na odpor je opět historickým právem datujícím se až do středověku a je uznáváno právní filozofií i praxí na celém evropském kontinentu.
Podle současné úpravy tohoto práva: Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.
Při analýze tohoto článku je na prvním místě zřejmé, že toto právo náleží všem občanům ČR, jedná se tedy o politické právo, které je ze své povahy rovněž přirozenoprávního původu, souvisí s principem svrchovanosti lidu a mající obranný charakter proti tomu, kdo ohrožuje nebo ničí harmonický řád a staré svobody.[3] Může tedy směřovat proti každému, kdo by takové ohrožení představoval.
Znění textu ustanovení tohoto článku stanoví dvě kumulativní podmínky pro uplatnění práva na odpor.
První omezující podmínkou je znemožnění činnosti ústavních orgánů. Toto znemožnění činnosti může mít vnější či vnitřní původ. S ohledem na předmět této analýzy se zaměřuji pouze na vnější původ. Historicky je ústavními experty vnější původ zmiňován např. v případě okupace Československa Německou říší, nebo v případě invaze pěti zemí Varšavské smlouvy a jejich kolaborantů.[4] Znemožněním činnosti ústavních orgánů (má se na mysli zřejmě těch nejdůležitějších, jako je Parlament, vláda, Ústavní soud) se rozumí, že tyto orgány jsou vyřazeny z rozhodování.
Druhou omezující podmínkou je znemožnění účinného použití zákonných prostředků. V tomto případě jde např. o nemožnost dosažení nápravy prostřednictvím voleb, nebo dožadování se nápravy prostřednictvím soudní ochrany.
Aplikací výše uvedeného na námi posuzovaný případ se domnívám, že podmínky pro uplatnění práva na odpor by v případě schválení opatření byly splněny.
Předmětné legislativní opatření EU může býti přijato i přes náš nesouhlas v Radě EU (a následně Evropským Parlamentem) a to kvalifikovanou většinou. Naše ústavní orgány by tak přes naši účast na hlasování v ministerské Radě byly případným přehlasováním de facto vyřazeny z rozhodování. Stejné platí i o Evropském parlamentu, pokud by opatření potvrdil. Dokonce ani de iure nemají naše ústavní orgány pravomoc rozhodnout a jsou tedy vyřazeny, neboť tato pravomoc byla zjevně přenesena na orgány EU. Z hlediska znění článku Listiny ani není podstatné, zda jsou ústavní orgány ČR vyřazeny z rozhodování legálně (mezinárodní smlouvou), či nelegálně viz případy okupací zmíněné výše. Postačuje, že jsou vyřazeny fakticky. Podstatné totiž je, že v případě našeho nesouhlasu by tak bylo o tomto opatření porušujícího lidská práva pro nás právně závazně rozhodnuto z vůle cizí moci. Lapidárně řečeno nebylo by to rozhodnutí o nás bez nás, ale o nás s námi (v roli statistů) a proti nám.
Obdobně i druhou podmínku pro uplatnění práva na odpor v případě schválení předmětného legislativního opatření bych považoval za splněnou. Těžko lze předpokládat, že lid se domůže nápravy prostřednictvím voleb, ať již do Parlamentu ČR nebo Evropského parlamentu. Parlament ČR nemůže zjednat nápravu, např. zákonem, který by zrušil plošné monitorování el. komunikace, neboť národní legislativa nesmí být v rozporu s právem EU. Pokud by tak Parlament ČR učinil, byl by žalován evropskou Komisí pro porušení práva EU. Volbami do Evropského parlamentu pak vzhledem k síle zastoupení českých poslanců nelze nápravy rovněž efektivně dosáhnut, i kdyby byli všichni čeští poslanci proti. Ani soudní ochrana nemůže být efektivně využita, když domácí soudy včetně Ústavního soudu musí opět respektovat nadřazenost práva EU dokonce i nad ústavními zákony ČR, což v tomto případě Listina je. Ani referendum o vystoupení z EU v našem právním řádu neexistuje.
Závěrem lze uvést, že historicky je legálnost uplatnění práva na odpor vždy dána jeho výsledkem, tzn., pokud je odpor úspěšný, je jeho legalita akceptována, pokud ne, tak nikoliv a jeho účastníci jsou potrestáni. Podstatou práva na odpor je však princip suverenity lidu, tzn., že pouze lid je nositelem moci ve státě a má právo na ochranu svých práv i vůči nadstátnímu útvaru, byť by na něj byly přeneseny pravomoci legálním způsobem. Moc totiž neexistuje sama osobě a lid si ji může vzít také zpět.
Totéž pak logicky platí i pro diskutované referendum o vystoupení z EU, které v této souvislosti nabývá na naléhavosti.
[1]Ponechávám slovenský pravopis.
[2]Jednou ze světlých výjimek je článek na iRozhlas ze dne 27.8.25. Několik zemí navrhuje sledování komunikace ,EU by tím porušila Listinu základních práv´, míní Koubský. Nepřesnost titulku článku ale spočívá v tom, že jde primárně o návrh Komise EU. Nutno též uvést, že zmiňovanou Listinou základních práv se rozumí Evropská Listina základních práv. Předmětem této analýzy jsou však ústavněprávní konsekvence v ČR.
[3] Blíže viz. WAGNEROVÁ, Eliška, a kol. Listina základních práv a svobod, komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012
[4] Blíže viz PAVLÍČEK, Václav, a kol. Ústava a ústavní řád České republiky, komentář, Linde Praha, 1999
