Článek
Pátek dopoledne, teploměr se neodvážil podívat pod 28 stupňů, a v rukou dětí po celé republice se třepetala vysvědčení. Některá se pyšnila samými jedničkami, jiná připomínala ztracené sudoku, ale jedno měly společné – všechna měla potenciál proměnit se ve zmrzlinu. A to doslova.
Zvlášť u jedné poměrně známé cukrárny v Brně to vypadalo jako scéna ze starých časů. U výdejního pultu se zmrzlinou se chvílemi kroutila fronta tak dlouhá, že by se za ni nestyděl ani úřad práce na Křenové ulici. Padesát metrů, bez přehánění. A to jen proto, že se místní podnik zapojil do akce „kopec zmrzliny za vysvědčení“. Tedy každému školákovi, který prezentuje své vysvědčení, se dostane chladivého osvěžení zdarma. A dlužno podotknout, že odměna nebyla podmíněna známkami.
Zajímavostí je, že se zde neodehrával žádný křik, žádná hysterie, žádné „to dítě je nevychované, panečku!“. Všichni stáli v poklidu, jako by čekali na příchod Ježíška nebo alespoň na nové vydání Pokémon karet. Jediným drobným problémem se tak stalo to, že na chvíli došla čokoládová zmrzlina. Než jeden ze zaměstnanců donesl další.
Za námi stála paní s kočárkem: „Já to beru jako odměnu i pro sebe. Malá má dvě dvojky. Obě jsou opravené ze trojek, bojovaly jsme s tím spolu, takže i já si dám dva kopečky. Akorát jsem nedostala žádnou poukázku,“ usmívala se žena.
Nikdo neřval, nikdo neprskal. Zvláštní, že? Ve světle článku, který koloval internetem a popisoval vysvědčení jako apokalyptický den, kdy se děti mění v rozmazlené příšerky a rodiče v apatické zombie, se tento obraz zdál téměř kacířský. Tam, kde jiní viděli bitvu u Thermopyl, jsme my měli piknik pod borovicí. Děti si prohlížely vysvědčení navzájem („Ty máš z tělocviku trojku? To jde vůbec?“), rodiče si šeptali, že příště už fakt začnou hlídat termíny třídních schůzek, a pes před cukrárnou se s chutí vrhnul na kornout od jahodové zmrzliny, který mu podalo jedno z dítek.
Hrdinka dne
A tak nakonec jedinou asi trochu nespokojenou osobou byla obsluha. Zmrzlinářka – slečna, jejíž jméno pravděpodobně nikdo nezná – nabírala, otáčela se, nabírala, usmívala se, zase nabírala. Takto to nejspíše šlo několik hodin (my jsme do cukrárny dorazili krátce před polednem), kdy zájemců o zmrzlinu neubývalo, až nakonec začala bědovat, že „si ráno měla zatejpovat rameno“. Možná to teď zní jako že si z ní dělám legraci, ale myslím to vážně. I když jsem to sám nezkoušel, věřím tomu, že několikahodinové nabírání tuhé zmrzliny dá člověku celkem dost zabrat.
Jiný kraj, jiný mrav?
Když jsem si večer doma otevřel notebook a narazil na článek o tom, jak se dnešní děti neumějí chovat, rodiče neznají slovo „prosím“ a školní rok končí jak na Divokém západě, musel jsem si nalít ledovou vodu do sklenice – i do ponožek. Protože očividně žijeme v jiné dimenzi.
My tady máme děti, co čekají v relativním klidu (veselé štěbetání neberu v potaz), i když slunce pálí. Máme tatínky, co vytahují papírové kapesníky, aby otřeli zmrzlinu z kolene. Máme paní zmrzlinářky, co si zaslouží metál zmrzlinového řádu. A máme i děti, které poděkují. Ano, opravdu. Dvakrát jsem to slyšel. Dokonce jednou i s úsměvem.
Takže milá paní Veroniko z internetu – ať už se u vás děje cokoli, věřte, že u nás je to jinak. Možná máme jiný kraj. Možná jen jiné kopečky. Možná tady u nás zmrzlina spojuje lidi. A ne rozděluje mezi „ty vychované“ a „ty ostatní“.
A co jsme si z toho odnesli?
Že není třeba panikařit, že se děti občas chovají jako děti. A že když jim dáte kornout do ruky, možná si sednou, zmlknou a na chvíli zapomenou i na TikTok.
Takže příště, až budete uvažovat, jestli je výchova v troskách, přijďte k nám na zmrzlinu. Postojíte si ve frontě, popovídáte si s neznámým tatínkem, co omylem objednal borůvkovou místo vanilkové, a domů si odnesete nejen lepší náladu, ale možná i víru v další generaci.
A hlavně – připravte si zápěstí. Kdyby vám náhodou nabídli, že si to zkusíte za pultem.
