Článek
Začalo to docela nevinně a postupně. Všiml jsem si, že pračka posledních pár dní při odstřeďování vydává zvuk připomínající mixér plný šroubků. Prádlo bylo sice pořád čisté, ale pračka začínala znít, jako by se chtěla proměnit v piliňák. A to se jí samozřejmě nepodařilo.
Pak přišel zlomový moment: zapnu cyklus, buben se otočil tak dvakrát… a konec. Displej svítí, prádlo kouká v bubnu jako bacil do lékárny, ale nic se neděje. Dle starých pouček zkouším zařízení vypnout a zapnout. Následně otevírám filtr, vypouštím vodu. Bez efektu. Přecházím tedy k přesvědčování a vyhrožování, opět ale bezvýsledně.
Nakonec mi nezbývá, než spolknout hořkou pilulku a volat autorizované servisní středisko. Telefon zvedá dáma, vyslechne si mě a pak prohlásí, že „ona není přes pračky, ale předá mě kolegovi, který tomu určitě bude rozumět“. S díky se rozloučím a následnou dlouhou chvíli při čekání mi krátí jakási pozoruhodná elektronická hudba. No nebudeme si lhát, bylo to strašné.
„Ano prosím, Křepelka,“ ozve se konečně ve sluchátku.
Jsem ještě trochu tumpachový z toho elektronického „nářezu“, kterým jsem byl několik minut obšťastňován, ale postupně se vzpamatuji a popisuji tomu opeřenci situaci, s níž jsem byl nucen se potýkat.
„No tak to je jasný, ložisko bubnu je v háji,“ holedbal se muž na druhém konci spojení.
„A co to pro mě nyní znamená?“ zeptám se, protože předpokládám, že ložisko je součástka, kterou bude možné nějakým způsobem vyjmout a nahradit. Ovšem dostane se mi odpovědi, která okamžitě veškeré moje iluze rozpráší.
„No pro vás to znamená to, že bude potřeba vyměnit,“ pokračuje technik. Tak to fakt díky, na to bych pravděpodobně nepřišel.
„Ovšem s tím je jeden problém. Ten model pračky, který máte, má svařenou vanu bubnu. Takže abychom se dostali k ložiskům, museli bychom to celé rozřezat a pak zase svařit. A nebo teda vyměnit celý díl včetně toho bubnu,“ objasňuje mi ten muž.
„No dobře, a kolik by mě stála taková oprava?“ říkám s náznakem naděje v hlase, protože se zdá, že situace přece jen bude mít řešení.
„Kolem sedmi tisíc, plus mínus,“ sděluje mi servisák suše.
To je ta chvíle, kdy se zastaví čas (ale paradoxně zrychlí tep), všechno kolem ztichne, a vy se začnete ptát, jestli tenhle člověk náhodou právě nepřečetl cenovku vaší pračky, která při koupi stála devět.
Pokusil jsem se zasmát. „Počkejte, to jako vážně?“
„Bohužel jo. Dneska se to takhle vyrábí běžně, oni to lepí, nebo zavaří natvrdo. Výrobce dost ušetří a oprava je skoro vždycky neekonomická.“
Tohle slovní spojení mě fascinovalo. Neekonomická oprava. Tedy stav, kdy opravit věc je dražší nebo stejně drahé jako ji rovnou vyhodit a koupit novou. A to podotýkám, že ložisko odešlo téměř přesně po dvou letech, čili záhy po uplynutí záruky…
Doma jsme celou věc probrali. Výběr padl na novou pračku – sice se mi do toho nechtělo, ale vrazit sedm tisíc do používané pračky, která nás navíc už jednou zradila, se zdálo přinejmenším naivní.
Nakonec jsme navou pračku koupili za něco přes 10 000. S dotykovým displejem, několika programy, které by pravděpodobně měl problém využít i Sheldon Cooper, a od jiného výrobce. Bohužel, původní značka se těžce neosvědčila a nevidím tak jediný důvod jí dávat další příležitost – konkurence je široká. Opravený spotřebič by byl bez záruky, snad s výjimkou nového dílu.
Zpětně si říkám, že tuto konstrukci musel vymyslet jedinec ducha mimořádně mohutného. I když na druhou stranu – nejspíše je to značně promyšlená praktika k tomu, jak mít zajištěn další odbyt a tedy i přísun peněz od zákazníků.
