Článek
Když jsem četl článek o nové sbírce iniciativy Dárek pro Putina, trochu jsem se zarazil. Tentokrát se totiž nejedná o dron, sanitku nebo sadu termovizí, ale o raketu. A ne jen tak ledajakou – střelu, která podle autorů dokáže doletět až do Moskvy nebo Petrohradu. Cena? Dvanáct a půl milionu korun. Název? DANA 1, na počest nedávno zesnulé Dany Drábové.
Na první pohled se to může zdát jako silné gesto. Pomoc napadené zemi, která se už třetím rokem brání brutální ruské agresi. V čase, kdy se svět unavuje válkou, mají takové symboly sílu připomenout, že konflikt neskončil a že Ukrajina stále potřebuje podporu. Jenže někde mezi pojmy „dar“ a „raketa“ ve mně něco zadrhlo.
Kde končí solidarita a začíná zbraň?
Na webu se píše, že jde o raketu FP-5 Flamingo, údajně vyvíjenou ukrajinskou firmou Fire Point, s doletem až tři tisíce kilometrů a bojovou hlavicí přes tun a půl. To už není obranný prostředek, ale úderný nástroj schopný zasáhnout hluboko v nepřátelském území – včetně ruských měst. A tady se mi začínají vybavovat otázky, které by možná měly zaznít dřív, než pošleme další peníze.
Je opravdu v našem zájmu, aby zbraně, na které jsme se složili, mířily na Moskvu? Nebo se z toho stává jen další forma kolektivního hněvu, který sice chápu, ale který může mít nepředvídatelné následky?
V článku se píše, že po zakoupení bude střela předána ukrajinské armádě a ta rozhodne, kdy a kam ji použije. Tím je formálně zajištěno, že Češi nikoho „neostřelují“. Jenže všichni víme, že v praxi to tak jednoduché není. Pokud by se raketa skutečně použila na ruské území, mohlo by to být vnímáno jako účast Česka na útoku. A v době, kdy Rusko hledá záminky k eskalaci, to není úplně bez rizika.
Symbol nebo reálná zbraň?
Možná jde jen o symbol – gesto, které má upozornit, že se Češi nebojí postavit za spravedlivou věc. Ale pokud je to jen symbol, proč se sbírá na konkrétní zbraň, jejíž jediným účelem je ničení? A pokud to symbol není, ale reálná zbraň, pak bychom si měli upřímně přiznat, že už nejde o „dar pro Putina“, ale o dar do války.
Když si člověk spočítá, že 12,5 milionu korun je zhruba půl milionu dolarů, a uvědomí si, že výroba jedné řízené střely podobného typu stojí klidně dvakrát tolik, začne se ptát, jaká je vlastně reálná hodnota sbírky. Zaplatí to celou střelu? Nebo jen její část? A co garance, že bude skutečně vyrobena, dodána, použita? Tyto odpovědi v článku chybí.
Riziko morální otupělosti
Přiznám se, že mě znepokojuje jiná věc. Jak rychle jsme si jako společnost zvykli mluvit o zbraních stejně samozřejmě, jako bychom vybírali na záchranu tuleně. „Kupme Ukrajině raketu, která doletí do Moskvy,“ píše se na sociálních sítích – a komentáře jsou plné lajků a vtipů o tom, že „by se měla jmenovat Laduška“. Chápu to – humor pomáhá zvládat hrůzu války. Ale zároveň se ptám, kam až může tato banalizace násilí dojít.
Před pár lety by mi přišlo nemyslitelné, že lidé v Česku budou veřejně sbírat peníze na raketu schopnou nést více než tunu trhaviny. Dnes to považujeme za projev solidarity. Není to už možná trochu moc?
Podpora, která má smysl
Nejsem pacifista. Věřím, že Ukrajina má právo se bránit, a že bez vojenské pomoci by už dávno padla. Ale také si myslím, že existují formy podpory, které jsou účinné a přitom nepřekračují hranici mezi obranou a odvetou. Když Češi financují sanitu, dron, minometný zaměřovač – dává to smysl. Jsou to nástroje, které chrání životy, nebo alespoň pomáhají válku vést s menšími ztrátami. Ale raketa s dosahem tří tisíc kilometrů? To už je něco jiného.
Možná by bylo lepší investovat ty peníze do systému, který zachrání raněné, pomůže civilistům, opraví infrastrukturu. Ty výsledky by nebyly tak spektakulární, ale byly by konkrétní a jisté.
Mezi odvahou a rozumem
Respektuji lidi, kteří do sbírky přispějí. Jejich motiv je většinou čistý – pomoci napadeným. Ale zároveň si myslím, že bychom měli vést otevřenou debatu o tom, kam až je v pořádku zajít. Kde končí solidarita a začíná zbrojení. Protože jakmile začneme mluvit o raketách jako o darech, hrozí, že se jednoho dne probudíme do světa, kde se válka stala nejen samozřejmostí, ale i součástí našich veřejných sbírek.
A to by byla tragédie – nejen pro Ukrajinu, ale i pro nás.
Zdroj:
