Článek
Jihomoravský kraj si právě vzal úvěr – obrovský, dvouapůlmiliardový. Peníze bude čerpat mezi lety 2026 a 2030, splácet však začne až v roce 2031 a skončí teprve o dvě desetiletí později, v roce 2050. Komerční banka kývla, zastupitelstvo odhlasovalo a všechno působí technicky, téměř bez emocí. Jenže právě v tom tichu se skrývá zásadní rozhodnutí – zadlužení, které bude kraj splácet ještě dávno poté, až se vystřídá několik hejtmanů i celých politických garnitur. A běžný člověk si prostě musí položit otázku: je to opravdu nutné?
Kraj si půjčuje. My budeme splácet.
Hejtman Jan Grolich působí až stoicky klidně. Tvrdí, že kraj má jasný investiční plán a že půjčené prostředky využije rozumně. Úvěr podle něj není hrozba, ale nástroj, jak urychlit rozvoj kraje. Z jeho vyjádření někdy vzniká dojem, že „kraj ty peníze stejně má“, jen si je bere dřív, aby mohl stavět. Na první poslech to působí jako snaha o uvedení věcí do chodu – proč čekat, když si můžeme půjčit? Jenže kraj není domácnost. A když si veřejná instituce bere úvěr, znamená to jediné: její obyvatelé se zavazují platit úroky a splátky z vlastních daní. My všichni.
Dvě a půl miliardy korun je částka, kterou si obyčejný člověk neumí představit. Takový údaj vypadá na papíře elegantně, ale kdybychom měli peníze fyzicky v ruce, zaplnily by celou tělocvičnu. Podle veřejně dostupných informací má úvěr pokrýt investice do domovů pro seniory ve Veselí nad Moravou a Bučovicích, do záchranářské základny v Břeclavi, obchvatu Blučiny, opravy galerie v Hodoníně či do rozvoje školství. Tyto záměry zní chvályhodně. Současně však kraj uvádí, že konkrétní seznam projektů není pevně stanoven – pokud se některá akce zdrží, nahradí ji jiná. Vedení označuje tento přístup jako flexibilní. Jen aby té flexibility nebylo příliš; nakládat s veřejnými penězi s lehkostí totiž bývá lákavé pro každého.
Hejtman Grolich opakuje, že kraj k půjčce přistoupil kvůli neúspěchu novely rozpočtového určení daní, která by podle propočtů mohla do roku 2027 přidat kraji zhruba 4,7 miliardy korun. Jelikož se změna neprosadila, kraj volí cestu úvěru. V běžné domácnosti by to znělo asi takto: „Drahá, měl jsem dostat přidáno, ale šéf to zamítl. Tak si ty peníze prostě půjčím, protože jsem je stejně měl dostat.“ Člověk se pak neubrání otázce, kolik z nás by si mohlo dovolit uvažovat podobně.
Dvacet let, jeden účet.
Splácení úvěru začne v roce 2031 a potáhne se až do roku 2050. Prakticky to znamená, že dnešní žáci základních škol budou mít vlastní rodiny, až kraj pošle poslední splátku. Hejtman i jeho současný tým už dávno nebudou ve funkcích, ale úroky poběží dál – pravidelně, bez emocí. Dvacet let je dlouhá doba. Dnes se mluví o rozvoji a investicích, ale kdo ví, co z těch staveb bude za dvě dekády? Domovy pro seniory budou potřebovat opravu, galerie nový nátěr, silnice nový asfalt – a kraj možná sáhne po dalším úvěru.
Co mě na tom zaráží, je ta samozřejmost, s jakou dnes politici o zadlužení mluví. Ještě před pár lety se krajské úvěry braly s opatrností, teď jsou nám prezentovány jako chytrý finanční nástroj. Nikdo se už přitom neptá, kolik a koho to vlastně bude stát – mluví se jen o „rozvázání rukou“. Jenže každé rozvázání rukou znamená utažení opasku jinde. Každá miliarda půjčená dnes bude chybět zítra. A každý úrok, byť skrytý v rozpočtu, se nakonec promění v nižší investice, pomalejší opravy a menší platy.
Když se člověk podívá na běžnou domácnost, je všechno jasné: vezmu si úvěr, abych mohl něco mít dřív. Zaplatím, protože chci bydlet, stavět, žít. Jenže kraj si bere úvěr, aby mohl „pokračovat v investicích“. To není konkrétní potřeba, to je jen snaha udržet tempo. A možná i politický klid – protože s půjčkou už se nemusí vést spory o priority. Všechno se vejde, všechno se „udělá“. A dluh zůstane.
Zadlužení kraje by nevadilo, kdyby bylo srozumitelně vysvětlené a mělo jasný plán. Jenže zatím to působí spíš jako polštář, který si vedení připravilo pro případ, že něco nevyjde. Veřejnosti se má ukázat, že je to běžná praxe, že se přece investuje, že jde o rozvoj. Jenže rozvoj se měří výsledky, ne výší úvěrového rámce.
Možná mám na takové věci staromódní pohled. Nejsem ekonom, jen daňový poplatník, který by rád věděl, co se bude dít s penězi, které každý měsíc mizí z jeho výplaty. Když slyším, že kraj bude splácet do roku 2050, představuji si, kolikrát se do té doby změní vlády, hejtmani, priority i svět kolem nás. A přemýšlím, jestli ti, kdo dnes s lehkostí zvedli ruku pro dvacetiletý úvěr, ještě vůbec budou mít chuť vysvětlovat, proč to tehdy udělali. Nebo jestli tu vůbec ještě budou. No jo, trochu ošklivé – ale těžko se té myšlence vyhnout.
Dvě a půl miliardy jsou možná jen číslo na papíře. Ale za tím číslem jsou naše daně, naše silnice, naši rodiče a děti. Pokud se to všechno skutečně promění v lepší domovy pro seniory, rychlejší dopravu a moderní školy, pak to snad bude stát za to. Ale pokud se ty miliardy rozplynou v asfaltu, betonu a tiskových zprávách, zůstane po nich jen účet, který budeme platit ještě dlouho potom, co dnešní politici pověsí své plaketky na dveře někde jinde.
Zadlužit se dá snadno. Splácet je těžší. A z pocitu, že „kraj ty peníze stejně má“, se úroky nezaplatí. Na druhou stranu – za dvacet let to stejně bude platit někdo úplně jiný, že?
