Granty z Bruselu v Gaze: když dobré úmysly míří špatným směrem

Evropa se znovu ocitla v rozporuplné situaci, kdy její dobré úmysly narážejí na tvrdou realitu Blízkého východu. Podle zprávy, kterou přinesl italský deník La Verità a převzaly některé evropské servery, měly být osobám spojeným s hnutím Hamás vypláceny „astronomické odměny“ po jejich propuštění z izraelského vězení. A prý za tím stojí Evropská unie. Ta samá instituce, která Hamás oficiálně považuje za teroristickou organizaci.

Na první pohled to zní absurdně: jak může Unie, která se tváří jako ochránce demokracie, platit těm, kteří ji nenávidí? Jenže svět diplomacie, grantů a rozvojové pomoci bývá mnohem spletitější, než se na první pohled zdá. Peníze totiž často putují přes různé humanitární a nevládní organizace, které samy ne vždy prověřují, komu přesně pomáhají. Výsledkem je, že pod záminkou sociální podpory nebo „resocializace“ se může k militantům dostat část prostředků, které evropští daňoví poplatníci posílají s pocitem, že dělají dobrou věc.)

Evropská komise opakovaně zdůrazňuje, že finanční toky do Palestiny jsou přísně monitorované a že žádné prostředky nejsou určeny Hamásu. Jenže jak se ukázalo už v minulosti, praxe bývá jiná než teorie. V oblasti, kde je Hamás politicky i infrastrukturně propleten s běžnou správou Gazy, je téměř nemožné oddělit „civilní“ od „vojenského“. A tak se stává, že platby určené na obnovu škol nebo nemocnic končí v kapse lidí, kteří před pár měsíci drželi v rukou kalašnikov.

Příběhy o bývalých vězních, kteří po návratu dostávají štědré „podpory“, nejsou nové. Palestinská samospráva dlouhodobě vyplácí penze rodinám takzvaných „mučedníků“ a vězňů zadržených v Izraeli. Tento systém, často označovaný jako pay-for-slay, je jedním z nejkontroverznějších aspektů palestinské politiky. A i když EU tvrdí, že své peníze do těchto programů nesměřuje, je velmi obtížné zaručit, že se na ně nepodílí nepřímo – přes sdílené rozpočty či humanitární fondy.

To všechno by samo o sobě bylo dost alarmující. Ale ještě více zarážející je reakce části západní veřejnosti. Na sociálních sítích a univerzitních kampusech se objevují lidé, kteří v příslušnících Hamásu vidí „bojovníky za svobodu“. Nosí palestinské šátky, mávají transparenty a volají po „spravedlnosti pro Gazu“ – a často přitom netuší, že organizace, kterou romantizují, má na rukou krev nejen izraelských civilistů, ale i vlastních obyvatel, které používá jako lidské štíty.

Takoví aktivisté se chovají, jako by žili ve světě, kde jsou všechny války jen alegorie a všechny bomby metafory. Svět, kde každý radikál je „obětí systému“ a každý terorista jen „nepochopený idealista“. Realita je ovšem méně poetická – Hamás není skupina básníků s raketami, ale dobře organizovaný militantní aparát, který se netají tím, že jeho cílem je zničení Izraele a zavedení teokratického režimu. A když tito aktivisté obviňují Izrael z obrany, zatímco oslavují „odboj“ Hamásu, připomínají karikaturu morální logiky. Je to, jako by někdo fandil žhářům, protože „chtěli jen trochu tepla“.

Evropa se přitom ocitá v nepříjemné pozici: chce pomáhat, ale zároveň nechce být spojována s terorem. Na papíře to vypadá jednoduše – pomoc chudým Palestincům ano, peníze pro Hamás ne. V praxi však tahle hranice mizí. A tak může dojít k absurdní situaci: na jedné straně EU investuje miliony do programů proti radikalizaci, na druhé straně tytéž instituce – byť často neúmyslně – přispívají na systémy, které vyplácejí bonusy lidem odsouzeným za vraždy. To není cynismus, to je jen účetní chaos, který vzniká, když se dobré úmysly potkají s byrokracií.

Už dříve vycházely najevo případy, kdy evropské peníze skončily u organizací, které otevřeně glorifikovaly násilí. Každá další taková kauza je pak živnou půdou pro euroskeptiky i extremisty, kteří z toho vyvozují, že Unie ztratila morální kompas. A kdo by se jim mohl divit, když se na fakturách s logem EU objevují projekty, jejichž výsledkem jsou nové muraly s portréty ozbrojenců místo opravdové pomoci dětem?

Celý příběh má v sobě dávku groteskní ironie. Evropská unie se totiž často chová jako bohatý strýček, který chce za každou cenu „pomáhat“, i když někdy vůbec netuší komu. Když pak zjistí, že jeho peníze skončily v rukou těch, kdo by ho nejradši viděli v plamenech, nezmůže se na víc, než na tiskové prohlášení o „hlubokém znepokojení“.

A na západních univerzitách zatím skupiny studentů organizují „týden solidarity“, kde se mezi přednáškami o dekolonizaci a genderové rovnosti rozdávají letáky s fotkami mužů, kteří se proslavili únosy a vraždami. Někdo by řekl, že to je šílenství. Ale ve skutečnosti je to jen důsledek dlouho pěstované intelektuální lenosti – té, která si plete soucit se sebeklamem.

V jistém smyslu je tenhle případ testem evropské identity. Chceme být kontinentem, který pomáhá, nebo kontinentem, který se nechá vodit za nos? V době, kdy se každé gesto měří optikou sociálních sítí, je totiž nebezpečně snadné zaměnit morální postoj za veřejnou pózu. Evropa by měla umět rozlišovat mezi skutečnou humanitární pomocí a slepou dobročinností, která jen posiluje radikály. Pomáhat obyčejným Palestincům, kteří trpí chudobou, je správné. Ale financovat – byť nepřímo – jejich utlačovatele je morální i politický zločin.

Až se tedy příště na náměstí objeví skupinka aktivistů s transparenty „Stop genocidě v Gaze“, možná by stálo za to se jich zeptat, zda vědí, že jejich hrdinové by je – coby ženy, ateisty nebo gaye – na svém území pravděpodobně velmi rychle zlikvidovali. Evropa by měla přestat přemýšlet, jak vypadá morálně, a začít se zajímat, co její činy skutečně způsobují. Protože jak se ukazuje, cesta do pekla je dlážděna nejen dobrými úmysly – ale i granty z Bruselu.

Zdroje: