Muži, ženy a komunikace s nimi

Když Amelie Kala napsala, že „ženy by se měly vrátit do kuchyně“, samozřejmě tím nemyslela návrat do minulosti, ale upozornila na to, jak hluboko v nás zakořenily stereotypy. Ty, které chlapce učí být tvrdí, potlačovat emoce a považovat citlivost za slabost. A ty, které dívky vedou k tomu, aby byly pokorné, usměvavé a hlavně „nepřeháněly“.

V mnohém má pravdu – právě tady všechno začíná. Jenže je také fér dodat, že zatímco některé staré vzorce přežívají, jiné už pomalu mizí. Proměňuje se samotná podoba mužství – a spolu s ní i to, jak se díváme na roli otce, partnera a syna.

Nová generace mužů

V posledních letech vyrůstá generace chlapců, kteří se nebojí mluvit o svých emocích. Umějí přiznat, že mají strach, že si nejsou jistí, že jsou unavení. Zatímco dříve by to bylo nemyslitelné, dnes je to považováno za znak zralosti.

Sociologické výzkumy potvrzují, že mladí muži – zejména po pandemii covidu – vnímají péči o duševní zdraví, empatii a rovnováhu mezi prací a životem jako základní hodnoty. Už nejde v první řadě o to „být alfa samec“, ale umět být člověk.

Podle OECD 2024 se podíl českých mužů, kteří se aktivně podílejí na péči o domácnost a děti, zvýšil za posledních patnáct let o více než dvacet procent. Přibývá otců na rodičovské dovolené – a co je důležité, tito muži o tom mluví otevřeně. Sdílejí zkušenosti, pocity i pochybnosti. Normalizují téma, které bylo ještě před deseti lety tabu.

Stará struktura, nová očekávání

To ale neznamená, že máme vyhráno. Společnost se sice mění, ale pomalu – někdy až bolestivě pomalu. Statistiky mluví jasně: ženy v Česku stále vydělávají v průměru asi o patnáct procent méně než muži a na vedoucích pozicích jich najdeme zhruba třetinu. Otcovskou dovolenou využívá jen osm procent mužů, přestože zákon to umožňuje. A čísla, ta nelze nijak obejít ani zpochybnit. Jenže pokud má být změna skutečně hluboká, nestačí se zaměřit jen na výchovu chlapců. Musíme mluvit i o tom, jak vychováváme dívky – a jak vychováváme sebe navzájem.

Respekt se totiž neučí jen doma. Učí se i v tom, jak reagujeme na druhé – v diskuzích, ve vztazích, na pracovišti i v politice. A právě tady se ukazuje jeden z největších problémů: stačí si otevřít libovolnou internetovou diskuzi a člověk hned vidí, že cílem nebývá pochopit, ale shodit, zesměšnit nebo přechytračit toho druhého. A to říkám ještě velmi mírně.

Učme se neoznačovat ženu, která se ozve proti nespravedlnosti, hned za hysterku.
A učme se i muže, který projeví zranitelnost, vnímat jako silného právě proto, že se nebojí být upřímný. Obojí samozřejmě platí tehdy, když tyto projevy vycházejí z autenticity, nikoli z patologických či manipulativních vzorců chování.

Synové i dcery

Autorka správně píše, že „synové se učí z toho, co vidí“. Ale totéž platí i pro dcery. Ty pozorují, jak se společnost chová k ženám – a učí se, co si mohou dovolit. Když vidí, že jsou jejich matky přehlížené, špatně placené nebo umlčované, přebírají ten vzorec. Stejně tak ho přejímají, když vidí respekt, partnerskou komunikaci a rovnováhu. Změna tedy nezačíná v kuchyni ani v dětském pokoji, ale v celkovém nastavení hodnot – v tom, jak mluvíme o mužích i ženách, o úspěchu, síle, péči a vztazích.

Generační posun

Sociologové zároveň upozorňují, že mnohé z autorkou zmíněných stereotypů přetrvávají především u starších generací. Mladší muži i ženy – zejména ti narození po roce 1990 – už v průzkumech vykazují podstatně vyšší míru rovnostářských postojů, sdílené péče i respektu k emocím. Generační proměna tedy skutečně probíhá, jen naráží na svět, který se mění pomaleji než lidé sami.

Nové paradigma: ne „boj pohlaví“, ale spolupráce

Debata o rovnosti často sklouzává k tomu, že se chápe jako souboj – ženy proti mužům, feminismus proti tradici. Jenže to je falešná opozice. Ve skutečnosti jde o společný zájem: vytvořit prostředí, kde se bude volně dýchat všem. Rovnost neznamená, že ženy ztratí ženskost a muži sílu. Znamená, že přestaneme tyto pojmy vnímat jako protiklady a začneme v nich hledat prostor pro spolupráci.

A možná právě tady je místo pro novou generaci rodičů – pro ty, kteří své děti v první řadě učí, jak být člověk, a teprve poté, jak být mužem nebo ženou.

Změna nebude rychlá, ale už začala. Vidíme ji v tom, že mladí muži nechtějí opakovat vzorce svých otců, že ženy si více věří, mluví otevřeně o kariéře, mateřství i vztazích. A možná nejlépe ji poznáme právě na tom, že se o těchto věcech vůbec bavíme.

Začněme u sebe

Opravdová rovnost totiž nezačíná v internetových diskuzích ani v nekonečných polemikách o pojmech. Začíná u každého z nás – třeba jen tím, že se doma zeptáme: „Mohu ti s něčím pomoci?“