Článek
Když jsem si na Novinkách přečetl článek o tom, že Češi během několika desítek hodin vybrali přes 12 milionů korun na střelu schopnou zasáhnout Moskvu či Petrohrad, cítil jsem spíš znepokojení než hrdost. Ne kvůli samotné částce, ale kvůli tomu, jak snadno a rychle se lidé dokázali semknout kolem myšlenky, jejímž jediným účelem je ničit. A zatímco na ni dokážeme vybrat miliony během dvou dnů, nemocné děti, osamělí senioři nebo rodiny v nouzi čekají na pomoc celé měsíce – a mnozí se jí nikdy nedočkají.
Zarážející je rychlost, s jakou byla částka získána — organizátoři uvádějí, že cílových 12 milionů korun bylo vybráno během pouhých 48 hodin. Myšlenka byla prostá: lidé přispěli na zbraň s cílem „zasáhnout Moskvu či Petrohrad“. V době, kdy svět žije v napětí a Ukrajina se brání, je to pochopitelné; mnozí z nás cítí bezmoc a chtějí nějak pomoci. Současně je to ale zrcadlo naší společnosti: ukazuje, co nás dokáže nejrychleji mobilizovat a za jakou ideu jsme ochotni okamžitě otevřít peněženku.
A právě v tomto bodě se ukazuje to nejpodstatnější – kolem nás žijí tisíce lidí, kteří by také potřebovali podporu, jen nemají válečný příběh v pozadí. Děti s nevyléčitelnými chorobami, rodiče v existenční tísni, osamělí senioři, kteří nemají na léky ani teplo. Každý den na nás na sociálních sítích vyskakují prosby o pár tisíc korun na rehabilitační pobyt nebo pomůcku, která by někomu vrátila část důstojnosti. Bohužel tam se peníze sbírají měsíce, a někdy se ani nedosbírají. Tady stačilo 48 hodin.
Není to ani tak o válce nebo politice, jako o směru, kterým se ubíráme jako společnost — o našich hodnotách. Zdá se, že nás víc spojuje myšlenka útoku než ochota pomoci. Dokážeme se bleskově semknout kolem zbraně, ale ne vždy kolem člověka. A to je na tom to nejbolestivější: rychlost, s jakou dokážeme financovat raketu, je zároveň měřítkem toho, co bychom mohli dokázat, kdybychom tu energii nasměrovali tam, kde jde o život, ne o smrt — do zdraví, důstojnosti a naděje.
Někdo může namítat, že je válka a že svoboda má svou cenu. To je pochopitelné. Na druhou stranu má i obrana své morální hranice. Pomoc napadené zemi je jedna věc, financování zbraní s cílem „zasáhnout Moskvu“ je věc druhá. Na jedné straně stojí obrana, na druhé už pomsta — a mezi nimi je tenká hranice. Překročit ji znamená ztratit část toho, co z nás dělá lidi. Snadno se můžeme stát tím, proti čemu jsme se původně postavili. Je to skutečně to, co chceme? A hlavně: máme v takovém okamžiku právo považovat se za lepší než druhá strana? To je možná ta největší obava, kterou ve mně ten článek vyvolal – že se nám v dobré víře může ztrácet lidskost. A jak praví přísloví: „Cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly.“
Neříkám, že obrana je zbytečná nebo že bychom měli zůstat nečinní. Jenže když se pomoc promění v pomstu — například v masové financování střel či raket — ztrácíme cit pro to, co je skutečně dobré. Možná to zní nepopulárně, ale i v době války by měl ten, kdo pomáhá, zůstat člověkem: ne součástí pomstychtivé mašinerie, ale někým, kdo ví, že skutečná síla spočívá v zachraňování životů, ne v jejich ničení. Dvanáct milionů korun by mohlo vyléčit, nakrmit a vzdělat — místo toho se však může stát palivem pro další vlnu násilí. A to by nám mělo být aspoň trochu líto.
Vím, že mnozí to myslí dobře — chtějí podpořit spravedlnost, obranu, svobodu. Možná je ale čas se ptát, zda svobodu vybojujeme tím, že zvyšujeme sázky, nebo spíš tím, že si uchováme schopnost zůstat člověkem i v temných dobách. Bude se naše solidarita měřit počtem pořízených raket, nebo počtem zachráněných životů? A až se jednou ohlédneme zpět, nepřipadne nám, že jsme vítězství zaplatili porážkou vlastního charakteru?
Zastavme se aspoň na chvíli a zeptejme se sami sebe, kam skutečně směřují naše peníze, naše síly a naše hodnoty. Pokud za dva dny dokážeme shromáždit peníze na zbraň, měli bychom za stejnou dobu dokázat vybrat ještě mnohem víc na záchranu životů. A to je mise, která má mnohem větší smysl.
