Článek
Ještě ráno ukázněně usrkáváte melange na letišti ve Vídni, odpoledne už v naprostém tichu letíte stopadesátkou klimatizovaným vlakem podél Tyrhénského moře. Za velkoformátovými okny bleskurychle ubíhají citrusové háje, moře se střídá s hradbou skal a za pouhých dvacet minut se ocitáte v Amantei.
Když ale vystoupíte z vagónu na obyčejné, sluncem rozpálené a trochu unavené nástupiště, moderní svět končí a začíná skutečný jih. První pohled tu nepatří pláži, ale monumentálnímu skalnímu masivu. Na jeho vrcholu se tyčí ruiny hradu, pod nimi se jako kamenná mozaika rozprostírá staré město a vám během jediné vteřiny dojde, že zatímco cesta sem patřila jednadvacátému století, cíl žije vlastním kalendářem.
Dnešní Amantea působí jako město se dvěma životy. Dole u vody teče ten moderní, trochu hlučný; kolem nádraží vyrostly obchody, kavárny a novější domy s balkóny ověšenými prádlem. Starší polovina se ale dodnes tvrdohlavě drží na skále. Je v tom historický paradox. Tahle kalábrijská adresa sice vznikla díky moři jako přístav, ale staletí nájezdů, válek a nejistoty donutila její obyvatele vyškrábat se za bezpečné kamenné hradby. Když se pobřeží znovu stalo bezpečnějším, lidé udělali čelem vzad a začali se stěhovat zpátky k vlnám. Amantea tak nerostla klasicky do šířky. Je to svéhlavý organismus, který během svých dějin dvakrát změnil těžiště svého života.
Ta největší změna se ale neodehrává v architektuře, nýbrž v lidech. Jih Itálie má vlastní vnímání času, kterému vládne ranní rituál u baru. Místní se scházejí nad šálkem espressa ne proto, aby do sebe rychle nalili kofein před směnou, ale aby probrali život. Nikam nespěchají, protože vědí, že svět jim nikam neuteče. Když do tohoto mikrosvěta vstoupíte jako cizinec a zeptáte se na cestu, spustí se svérázné divadlo. Moje italština má k dokonalosti daleko a jejich angličtina často končí u slova hello, ale v Kalábrii to nepředstavuje žádnou překážku. Jazykový deficit tu okamžitě nahrazuje upřímná snaha pomoci, doprovázená divokou gestikulací, kvůli níž musí dotyčný na chvíli odložit i svou kávu. A nakonec se vždycky domluvíte – ne slovy, ale úsměvem.
Stačí u té ranní kávy chvíli posedět a člověk rychle zjistí, že témata se mění, vášeň zůstává stejná. Letos se mezi ranními debatami neřešila jen úroda oliv, sousedova Vespa nebo to, kdo zase špatně zaparkoval před barem, ale také fotbalové mistrovství světa.
Jenže letošní mistrovství světa má pro místní jeden zásadní háček. Itálie na něm znovu chybí. Pro zemi, kde se o fotbalu diskutuje se stejnou vášní jako u nás o politice, je to malé národní trauma. V každém baru běží televize, která neustále připomíná jednu nepříjemnou skutečnost – čtyřnásobní mistři světa letos zůstali doma na gauči. Přesto byste marně hledali zatrpklost. Italové dokážou i vlastní sportovní bolest proměnit v téma nekonečných debat, v nichž se během několika minut najde viník, navrhne nový trenér, přestaví celá reprezentace a nakonec se stejně všichni shodnou, že příště to bude lepší. A protože espresso mezitím vystydlo, objedná se další a celý proces může začít znovu.
Po výborné kávě (v Itálii jsem snad nikde neměl vyloženě špatnou kávu) ovšem stačí odbočit z hlavní promenády do některé z postranních uliček a objeví se i druhá tvář Amantey. Tu a tam se povaluje plastová láhev, někde přetéká odpadkový koš a vítr občas zanese odpad až mezi skaliska podél pobřeží. Není to nic, co by člověku zkazilo dovolenou, ale připomíná to, že jih Itálie stále řeší problémy, které jsou severněji už spíše výjimkou. Oproti mé loňské návštěvě je však rozdíl znatelný. Ulice působí čistším dojmem, odpadků viditelně ubylo a člověk má pocit, že město začalo veřejnému prostoru věnovat větší péči. K dokonalosti má Amantea ještě kus cesty, ale správný směr už si zjevně našla.
Konečně nastal čas se ubytovat. V apartmánu jsme odložili kufry, na chvíli si vydechli po cestě a přes otevřené balkonové dveře poslouchali tlumený ruch hlavní ulice, který se mísil s občasným zatroubením projíždějících aut a živou italštinou. Italové si totiž neumějí povídat potichu.
Dovolená mohla konečně začít. Zamkli jsme za sebou dveře a s hlavou plnou očekávání vyrazili vstříc městu, které na mapě možná zůstává ve stínu slavnějších kalábrijských letovisek, ale přesto má co nabídnout.
