Článek
„Mamííí, já potřebuju nový mobil!“ ozvalo se jednoho dne z úst desetiletého dítěte.
Dotyčná matka se zarazila. Dítě přece telefon má, navíc ne vyloženě špatný. Pravda, přístroj už má svůj věk, ale volat se z něj dá, zprávy posílá, nějaké ty hry taky zvládne a udělá i obstojné fotky. Něco tady tak úplně nehraje.
„A proč, vždyť telefon máš?“ přišla tedy logická odpověď.
„Ten můj už je starej, mám nejhorší mobil ve třídě! Budu tam za socku!“
Takhle to tedy je… v dnešní době je jedním z ukazatelů sociálního statutu mimo jiné i to, co si člověk může dovolit, co může dát na odiv. V případě dětí školního věku je takovým ukazatelem třeba ten mobilní telefon – je jasné, že když jednomu z dětí na jeho zařízení neběží hry a aplikace, které jiní bez problémů spustí, může to být důvodem k posměchu. Posuzování kvality člověka dle jeho finančních možností mi přijde poněkud nešťastné, ale bohužel se s tím setkávám dnes a denně a odráží to současnou dobu.
Je ale opravdu nutné dítěti vždy hned koupit vše, nač si ukáže? Jistě, někteří rodiče to tak dělají, nicméně podle mě je to tak trochu akt pohodlnosti a svým způsobem i snaha se dítěte „zbavit“ ve smyslu dát mu snadný zdroj zábavy, aby rodič tu zábavu nemusel vymýšlet sám. Každý si občas potřebuje oddechnout, ale chce to vždy najít určitou rovnováhu. A také je třeba, aby dítě v 10 letech alespoň trochu pochopilo, že (nejen) elektronika není zadarmo, za vším stojí práce.
„Takže nový telefon říkáš,“ pokračovala matka, „ale taková věc není zrovna levná, pokud to má být nějaký slušný model.“
„Ale já ho nutně potřebuju, nechci být za loosera!“ nedalo se odbýt dítě.
„No dobrá, tak pro tebe máme takový návrh. Začneš nám doma více pomáhat, abys viděla, že peníze nám nikdo nedá zadarmo, ale je potřeba si je vydělat,“ pronesli nakonec rodiče společně, čímž u dítěte vyvolali několikeré otočení očí v sloup.
„Sepiš si seznam prací, které si myslíš, že bys mohla doma dělat, napiš si k tomu i částku, jakou by sis za tu práci představovala,“ navrhla pak matka. „A pro zajímavost si k tomu napiš i jak dlouho myslíš, že ti ta práce bude trvat, a zjisti si, kolik si za hodinu průměrně vydělá uklízečka. Ať to vidíš ve skutečných číslech ze života.“
„Ale já přece nechci být žádná uklízečka!“ bránilo se dítě.
„Však s tebou také nikdo nebude uzavírat pracovní smlouvu, budeš to mít jako možnost přivýdělku ke kapesnému. Není to povinná práce – jen když nic neuděláš, tak nic nedostaneš. To by sis v práci nemohla dovolit, tam by tě za nicnedělání vyhodili. Můžeš si z toho přišetřit na telefon.“
Asi za hodinu se dítě vrátilo s vytvořenou tabulkou, v níž byly obsaženy navrhované práce, jejich předpokládaná časová náročnost, a dokonce i výdělek vypočítaný z předpokladu, že uklízečka si za hodinu práce přijde na asi 200 Kč. Jakkoliv je ta hodinová mzda asi poněkud nadsazená (dle statistik je správnější hodnota mezi 130 a 180 Kč/hod), byl to dobrý základ, na němž bylo možné dále stavět. A tak, po drobných úpravách, nakonec vznikl jakýsi dokument, na němž se obě strany dohodly.
Není bez zajímavosti, že ve chvíli, kdy byla k domácím pracím přidána tato motivace navíc, se najednou vše dělalo tak nějak snáze a bez zbytečného odmlouvání. Pravda, úplně bez toho by to nešlo, to asi známe všichni, ale míra výskytu se značně snížila. Rovněž je třeba podotknout, že ty úplně nejjednodušší úkony (jako vynesení odpadků, které zabere sotva 2 minuty), byly ze seznamu vyjmuty. Jednak by odměna byla v řádu jednotek korun, jednak je potřeba také dítěti ukázat, že některé věci se musí dělat i bez nároku na finanční kompenzaci.
Když už byl tento systém v platnosti několik dní, dítě si při skládání prádla ze sušičky postěžovalo: „To hrozná otrava tohle, jak to může někoho bavit!“
„To není o tom, že to někoho baví. Tyhle věci se udělat musí, pokud chceš, abys nechodila ve zmačkaném a špinavém oblečení. A teď si představ, že ty té práce můžeš kdykoliv nechat, protože si tím nevyděláváš třeba na jídlo. Ale ta uklízečka se z té mzdy, kterou dostane, musí uživit.“
„Hm, to má teda pěkně blbý,“ holedbalo se dítě. „To já budu raději dělat něco, co mě baví.“
„Když tě bude práce bavit, bude to určitě prima. Ale taky si tím musíš vydělat dost peněz na živobytí, na bydlení a tak,“ snažila se matka vnést dceři do života nějaké to morální poučení.
„Ale já přece budu pořád bydlet s vámi, tím ušetřím spoustu peněz! A navíc vy mě budete živit a já nebudu muset dělat nic, jen to, co mě baví!“ mělo dítě hned jasno.
„A víš o tom, že za drzé řeči se peníze z kapesného mohou naopak strhnout, že jo?
