Článek
Volné pokračování příběhu:
Když pan Jiří po šesti letech opouštěl svou práci, byl přesvědčený, že za sebou nechává nejen profesní zkušenosti, ale i silné lidské vazby. Jeho tým se pro něj stal oporou v mnoha náročných situacích, společně zvládali krizové chvíle i každodenní rutinu, slavili úspěchy, smáli se a byli si navzájem blízko i mimo kancelář. Právě proto jej zaskočilo, jak rychle po jeho odchodu kontakt s většinou bývalých kolegů ustal. Ještě na rozloučenou si všichni slibovali, že budou v kontaktu, že se budou občas scházet, psát si, zajímat se jeden o druhého. Jiří věřil, že alespoň někteří tyto sliby skutečně dodrží.
V prvních týdnech po odchodu byl optimista. S několika kolegy si vyměňoval zprávy, občas si zavolali, plánovali společné posezení. Sám často kontakt inicioval, psal, zajímal se, nabízel, že se s kolegy sejde. Jenže už během několika málo měsíců odpovědi řídly, až nastalo úplné ticho. Během půl roku byl kontakt s většinou jeho bývalých kolegů prakticky pryč.
Jiří byl tímto rychlým odcizením rozčarován. Zpětně přemítal, jak je možné, že vztahy, které vnímal jako hluboké a opravdové, dokázaly zmizet během několika měsíců. Tolik hodin strávených v kanceláři, tolik společných zážitků, tolik důvěry – a najednou nic? Přemýšlel, zda se neměl snažit méně, nebo naopak více. Neudělal někde chybu?
Vnitřní hlas mu našeptával:
„Možná jsem byl moc vlezlý? Možná jsem měl nechat vztahy plynout přirozeně? Nebo naopak, možná jsem mohl být ještě vytrvalejší… Ale vždyť jsem do toho dal celkem dost, nic se nemá přehánět. Proč je najednou tak těžké najít někoho, komu na tom záleží stejně jako mně?“
Časem si Jiří uvědomil, že pracovní přátelství je zvláštní druh vztahu. Intenzivní, protože spolu lidé tráví většinu dne, sdílejí pracovní úspěchy i stresy, vzájemně se podporují a stávají se důvěrníky jeden druhého. Zároveň ale bývá tento vztah pevně ukotvený v rámci pracovního prostředí – společná kancelář, stejná pravidla hry, stejné cíle. Když toto prostředí zmizí, rychle se ukáže, které vztahy mají sílu přežít i mimo práci.
Najednou už totiž není co sdílet. Nové příběhy, nové úkoly, nové zážitky se rodí jinde, s novými kolegy, v nových kolektivech. Staré vztahy vyblednou, pokud nejsou zakořeněné ještě v něčem hlubším než v každodenním pracovním kontaktu; například v nějaké společné zálibě. Udržovat kontakt už není tak snadné – vyžaduje to energii, čas i opravdovou chuť překonávat vzdálenost. Pro většinu lidí je však snazší soustředit se na nové prostředí, nové lidi, nové výzvy, a minulost prostě nechat být.
S odstupem Jiří začal chápat, že odchod z práce je pro většinu lidí uzavřením určité životní kapitoly. Někteří si to nechtějí přiznat, ale podvědomě cítí, že staré vztahy je zbytečné udržovat. Chtějí se posunout dál, neohlížet se zpět. Udržování kontaktu s bývalými kolegy jim najednou připomíná minulost, kterou chtějí uzavřít, aby se mohli plně soustředit na nové úkoly a výzvy.
Navíc dnešní svět paradoxně nahrává povrchnějším vztahům. Přestože možnosti komunikace nikdy nebyly širší – chaty, sociální sítě, emaily – často se stává, že konverzace tak nějak „vyšumí“. Napsat zprávu „někdy příště“ je až příliš jednoduché. Skutečný zájem a chuť udržovat kontakt často vyprchá rychleji, než si člověk stačí všimnout. Jiří si připustil, že některé vztahy možná nikdy nebyly skutečně hluboké, spíš je udržovala právě blízkost pracovního kolektivu.
Vnitřní monolog se postupně změnil:
„Možná jsem byl příliš naivní. Každé období v životě má svůj konec. Měl bych být vděčný za to, co bylo, a ne litovat toho, co už odeznělo. Důležité je, že něco hodnotného zůstalo – a hlavně zkušenost, že opravdové vztahy musí vydržet zkoušku změnou i časem.“
Dnes už pan Jiří na staré kolegy vzpomíná s vděčností, ne s hořkostí. Přijal, že kolegové byli především „spolupoutníky“ v určité životní fázi. Když zmizel společný rámec, většina vztahů přirozeně vyprchala. Ty, které zůstaly, si zaslouží o to větší pozornost. A zbytek? Patří do vzpomínek na jednu uzavřenou kapitolu života, která měla smysl, i když její hlas dnes už utichl.
