Článek
Klasický den v kanceláři. Nedělo se nic výjimečného a největší vzrušení dopoledne představoval fakt, že kolegyně Jana zapomněla heslo do firemního systému. Jiří tedy nešel na toaletu s úmyslem uvažovat o svém dalším směřování na tomto světě. Chtěl se pouze na chvíli schovat před tabulkou v Excelu, na kterou už nějakou dobu mžoural, a z níž se mu dělaly mžitky před očima. A tam, v tom potemnělém koutě kancelářské reality, zaslechl rozhovor, který zásadně změnil jeho další život.
Dva mladší a nedávno přijatí kolegové – říkejme jim třeba Tomáš a Viktor – si u umyvadla povídali. Nic neobvyklého, takové ty běžné řeči, které se pohybují v rozmezí od „kde je dneska kafe?“ po „co děláš o víkendu?“. Mezi tím vším ovšem tentokrát padla také slova, která Jiřího donutila k přemýšlení
„Takže ty máš přes šedesát, jo?“ ptal se nevěřícně Tomáš.
„No jo, je to tak. Ale to víš, datová analýza, to se cení,“ odpověděl Viktor s naprostou nonšalancí člověka, který takové výdělky bere jako naprostou samozřejmost.
Jiří přemýšlel, jestli se mu to nezdá, ale neříkal nic. Seděl tiše v kabince jako agent v utajení, s hlavou nakloněnou lehce ke dveřím a mozkem pracujícím na nejvyšší obrátky. Přes šedesát tisíc měsíčně? Pro Boha za co, za to věčné chození na cigárko a kafíčko? Vždyť on má deset let zkušeností, přežil migraci na agile, psal veškerou dokumentaci! A přesto se teď dozvídá, že má zhruba o třetinu méně…
Později téhož dne, už doma, seděl Jiří u stolu a rozjímal nad večeří o tom, co vyslechl. Jeho manželka, paní Jitka, si všimla, že něco není v pořádku. Jiří totiž mlčky jedl – a to vždy znamenalo, že jej něco „žere“.
„Jitko… myslíš, že už jsem starej?“ zeptal se Jiří náhle, až se žena toho přerušení ticha lekla.
„No… model už z tebe asi po čtyřicítce nebude,“ odpověděla s úsměvem, ale pak dodala: „Copak se děje?“
A tak jí to všechno řekl. O mladých klucích, co přicházejí s anglickými termíny a nároky na plat, o tom, že si připadá jako starý kus nábytku, co kdysi firma levně koupila a nikdo ho už teď nechce ocenit. O té zvláštní bolesti, o vědomí, že svět už běží jinak a on zůstává vzadu.
„Tak odejdi,“ pokrčila rameny Jitka. „Najdi si něco lepšího. Možná potřebuješ nový impuls.“
Jiří se usmál, protože si myslel, že to říká jen tak. Pravdou však bylo, že si s tou myšlenkou sám už několikrát pohrával, jen nikdy nedošel až k její realizaci.
Další den si otevřel LinkedIn. Tam ovšem přišlo jisté rozčarování. Každé druhé oznámení hledalo „juniora s minimálně pěti lety zkušeností“, a některá zase zněla jako popis součástí vesmírné lodi. Jiří měl své zkušenosti, ale chyběla mu aktuální terminologie. „DevOps pipeline“, „CI/CD“, „container orchestration“, „Git“. Chvílemi mu připadalo, že si čte nějaký seznam bojových technik.
Po večerech pak sedával u PC a zatímco mu na pozadí běžel seriál, který stejně nevnímal, učil se. Googlil, zkoušel, zapisoval si poznámky.
Po nějaké době poslal životopis. Netrvalo dlouho a došlo i pohovor. Odpovídal upřímně, s lehkou nejistotou, ale i s jiskrou, kterou v něm znovu zažehla zvědavost. Nic si od toho nesliboval, nicméně po skončení pohovoru měl dobrý pocit. A to stačilo.
Dobrý pocit se ukázal být správný, novou práci získal. Byla v menší firmě, mezi mladými lidmi a v neformálním prostředí. Platově to byl krok správným směrem, v desítkách procent. Ale co víc – Jiří se znovu cítil potřebný, a ne jako nějaký inventář, který ve firmě „prostě je“. Neznal hned všechno, ne vždycky rozuměl nerdským vtípkům svých nových kolegů, ale jeho klid, přehled a schopnost odlišit prioritu od paniky se brzy ukázaly jako neocenitelné.
Jednou za ním přišla nová kolegyně, výrazně mladší, a zeptala se: „Jiří, prosím tě, jak poznáš, kdy je bug vážnej, a kdy to naopak může počkat?“
On se pousmál. „To poznáš podle toho, jak moc to vyděsí člověka, co jej objevil. Když ten člověk křičí, většinou to znamená, že oprava bude rychlá. Ale když je ten člověk potichu, tak je zle.“
A tak pan Jiří, ještě nedávno zapomenutý v korporátním koutě jako stará telefonní přípojka, znovu získal motivaci. Jeho život se nezměnil nijak dramaticky – stále žil na stejném místě, stále měl rád klidná rána a velmi slabou kávu. Ale uvnitř se posunul dál.
Ještě dnes si občas vzpomene na onu kabinku na toaletě, kde mu osud svým způsobem naservíroval jakési prozření. Možná neměl čekat tak dlouho. Možná měl za sebe ve staré firmě bojovat víc. Ale teď už to ví.
