Článek
Paní Linda Novotná byla typická značková matka. Vstoupila do školní třídy jako modelka na přehlídkovém mole. Vysoké podpatky klapaly o dlažbu, kabelka a šátek od proslulých francouzských značek ladily s manikúrou. Byla to žena, která znala svou cenu – a hlavně cenu všech věcí kolem sebe.
Když skončily třídní schůzky, každý šel hned domů, ale Linda se ještě stavila za třídní učitelkou. Vždyť její syn Sebastian nebyl jen tak někdo. Bylo třeba připomenout, že na přihlášku na osmileté gymnázium bude potřeba důkladně napsat doporučení, nejlépe s vyzdvižením výjimečných kvalit. „Paní učitelko, víte přece, že Sebík má talent. A taky že se snaží. Jen potřebuje trochu víc podpory… a pochopení,“ pronesla s jemným úsměvem, za kterým se skrývala nenápadná výhružka.
Ve skutečnosti byl Sebastian tichý, nepříliš zvídavý chlapec. Škola ho nebavila. Raději by si doma hrál na tabletu, který dostal k posledním narozeninám. Měl svůj pokojík plný značkových hraček, oblečení i tenisek, které s trochou nadsázky vynesl na mámině Instagramu dřív, než se vůbec dostaly do běžného prodeje.
Ve škole to však bylo jiné. Děti si všímaly, že Sebastian nemusí psát domácí úkoly, a když už se (zcela výjimečně) hlásil, učitelka se vždy usmívala a odpověď přijala, i když byla nesprávná. Některé děti začaly reptat, ale rychle pochopily, že v případě Sebastiana platí jiná pravidla. Jeho matka totiž byla známá v celém městě. Nejen že vedla úspěšnou firmu, ale také sponzorovala školu a některé její akce. A co víc – byla slyšet. Na poradách rodičů se její hlas nesl nad ostatními, hladce, rozhodně, bez možnosti oponovat.
A tak šel Sebastian životem. Stále ve stínu své matky jako protežované dítě, které si ale neuvědomuje to zlo, které je na něm pácháno. A vlastně mu to přijde docela fajn, že nemusí některé věci dělat, že může předbíhat děti na dětských oslavách, a že tam může udělat binec a neuklízet ho.
O pár let později se Linda divila, proč Sebastian nechce chodit do školy. „Je to tam nuda, a navíc mě všichni nesnáší,“ řekl jí. Ona ho chlácholila, koupila mu nové hodinky, přihlásila ho na soukromé doučování a zaplatila psychologa. Byl to zkušený lékař, a tak už po třetí návštěvě poznal, odkud vítr vane, a naznačil, že by se spíš měl někdo podívat na výchovné prostředí doma.
Linda se urazila. Ona přece dělala všechno. Nedovolila, aby se synovi cokoli stalo. Bránila ho, otevírala mu dveře, zahlazovala chyby, vyřizovala omluvenky. Vždyť to dělají všichni rodiče, ne?
Sebastian ale dál selhával. Na gymnázium se dostal – přirozeně – ale nevydržel. Bez vnitřní motivace, bez schopnosti nést důsledky, bez přátel a s čím dál většími pocity marnosti postupně přestával zvládat i běžné úkoly. Ve dvaceti byl pořád doma. Trávil dny online hrami, v internetových diskusích o nespravedlnosti systému a o tom, jak za všechno můžou ostatní.
Linda už tak často nenosila značkové kabelky. Stárla. Její firma už tolik neprosperovala, konkurence přibývala a doba se měnila. Jednou pozdě večer, když se vrátila z práce a uviděla Sebastiana, jak sedí v kuchyni v pyžamu s plechovkou energetického nápoje, se jí zlomil hlas.
„Sebastiane… co se to s tebou stalo?“
Chlapec, nyní už mladý muž, se na ni podíval s prázdným výrazem. „Matko… Všechno jsi mi dala… a přitom jsi mi vlastně nedala to hlavní.“
Linda se v ten večer dívala do zrcadla. Poprvé si nepřipadala krásná. A poprvé pochopila, že místo lásky dávala věci. Místo výchovy nabízel její svět výjimky a místo toho, aby Sebastiana vedla ke zvládání neúspěchů, učila ho, že žádné selhání neexistuje – jen špatný učitel, nespravedlivý svět, závist ostatních.
Rodičovská láska by neměla být konkurzem na dokonalost, ani nákupním seznamem splněných přání. Děti nepotřebují být obklopeny značkami a výsadami. Potřebují bezpečné hranice, důvěru, podporu – a občas i selhat. Protože jen když zakusí vlastní odpovědnost a námahu, mohou jako osobnosti růst.
Je snadné milovat své dítě. Těžší je vychovávat ho tak, aby ho milovali i ostatní. Život není jen soutěž o to, čí dítě si sedne první ke stolu nebo kdo má nejdražší dárek. Je to příležitost učit děti spolupráci, respektu, trpělivosti a tomu, že svět není jen o nich.
Protože když dovolíme našim dětem, aby byly výjimečné za každou cenu, nakonec zjistíme, že jim žádná skutečná výjimečnost nezbyla. Jen arogance, frustrace a pocit nadřazenosti – bez jakéhokoliv reálného základu.
A to je škoda. Protože z každého dítěte může vyrůst úžasný člověk – pokud ho naučíme nejen zářit, ale i svítit ostatním.
