Článek
Markéta Pekarová Adamová odchází ze Sněmovny a bere si s sebou 1,43 milionu korun odchodného. Podle článku „zaslouženě, protože Česku dala mnoho“. Na papíře to zní jako strohá zpráva, ale způsob, jakým je to prezentováno, je učebnicovým příkladem politického PR – pečlivě zvolená slova, správná dávka patosu a samozřejmě vynechání drobných detailů, které by mohly pokazit celkový obrázek.
Zákon o platu ústavních činitelů říká, že pokud poslanec nebo senátor skončí ve funkci, má nárok na odchodné ve výši několikanásobku svého platu. Je to nastavené tak, aby měli čas se po konci mandátu „rekvalifikovat“ – což u lidí, kteří strávili léta v politice, dává určitý smysl. Nikdo tedy Markétě Pekarové Adamové nevyplácí peníze načerno, není to žádný „dárek“ od premiéra ani tajná dohoda v zákulisí. Je to čistě zákonná položka, která by náležela komukoliv v její situaci.
Jenže v momentě, kdy to někdo začne rámovat jako „zasloužené, protože Česku dala mnoho“, stává se z obyčejného faktu PR příběh. Příběh o ženě, která čtyři roky vedla Sněmovnu, byla vidět v médiích, vyjadřovala se k aktuálním tématům, a teď odchází s hlavou vztyčenou a „odměnou“ od státu. To, že na odměnu má nárok automaticky, se v té chvíli stává vedlejší – důležitý je příběh o zásluhách.
A tady se otevírá prostor pro otázky. Jak vlastně měříme „zásluhy“? Je to podle počtu hodin strávených v práci? Podle výsledků, které lze doložit zákony, jež prošly? Podle schopnosti sjednocovat politickou scénu? Nebo podle toho, kolikrát se jméno objevilo v titulcích? Pokud budeme měřit zásluhy optikou mediální přítomnosti a osobního brandu, pak by odchodné zasloužilo půlka influencerů na Instagramu – ti také inspirují, mají své sledující a často se k něčemu veřejně vyjadřují.
Aby bylo jasno: neříkám, že Markéta Pekarová Adamová v politice nic nedělala. Jako předsedkyně Poslanecké sněmovny vedla jednání, reprezentovala stát na zahraničních návštěvách a stála u řady rozhodnutí. To všechno je práce, kterou je potřeba udělat. Ale přetvářet odchodné na symbol vděku za „to, co dala Česku“, působí v dnešní době poněkud nešťastně. Zejména v době, kdy velká část veřejnosti řeší, jak zaplatit účty, kdy inflace a vysoké ceny energií stále dopadají na domácnosti a kdy se stát snaží šetřit na každém rohu.
Nabízí se i srovnání: obyčejný zaměstnanec, který po letech opustí firmu, obvykle dostane odstupné maximálně ve výši několika platů – pokud tedy neodchází z vlastní vůle. Když odejde sám, nedostane často nic. V politice to funguje jinak: skončí mandát, a i když si poslanec či senátor sám zvolí, že už kandidovat nebude, zákon mu nárok na odchodné zaručí. Jde o jistotu, kterou nemá drtivá většina lidí v běžném pracovním životě.
A teď si představte, že bychom se k tomu postavili stejně jako autor zmíněného článku – tedy že bychom u každého odchodného psali, jak si ho dotyčný zaslouží. „Pan Novák odchází z pozice vedoucího směny v supermarketu po pěti letech služby. Zaslouženě, protože Česku dal mnoho.“ Přehnané? Možná. Ale najednou je vidět, jak se mění vnímání, když stejný mechanismus uplatníme jinde.
A když už mluvíme o zásluhách, nelze vynechat jméno, které zanechalo v české politice výraznou stopu – Miloš Zeman. Ať už člověk patří k jeho příznivcům, nebo odpůrcům, nelze popřít, že za deset let na Hradě i léta předtím v politice dodal české veřejné debatě víc „materiálu“ než leckterý jiný politik dohromady. Jeho výroky, gesta, zahraniční i domácí proslovy a politické tahy by vydaly na několik svazků učebnic politického marketingu i krizové komunikace. Pokud bychom měřili zásluhy počtem nezapomenutelných momentů, byl by Zeman na prvních příčkách.
Ne, to není návrh, aby dostal další miliony z rozpočtu. Je to spíš připomínka, že když se začne operovat s pojmem „zasloužené odchodné“, vstupujeme na kluzký svah subjektivního hodnocení. U jednoho je to „zasloužené“ za práci a inspiraci, u druhého by to mohlo být „zasloužené“ za dlouholetou službu a politickou zkušenost – bez ohledu na to, jak ji kdo hodnotí.
Celý problém tedy není v samotném odchodném – to je prostě zákonná věc. Problém je v tom, jak se komunikuje. Pokud by to zůstalo u holé informace „bývalá předsedkyně Sněmovny má nárok na odchodné ve výši 1,43 milionu korun“, asi by se nad tím část veřejnosti pozastavila, ale brzy by to vyšumělo. V momentě, kdy se z toho udělá příběh o „vděku národa“, zvedne to emoce a otevře staré téma: jak odtržená od reality je politická bublina od běžného života lidí.
Možná by politikům prospělo víc zdrženlivosti v prezentaci podobných informací. Když už mají zákonný nárok na částku, která je pro většinu lidí vysoká, mohli by si odpustit patetické formulace a symbolické významy. Ne proto, že by si peníze nezasloužili podle zákona, ale proto, že to zbytečně provokuje a prohlubuje nedůvěru mezi veřejností a politickou reprezentací.
Nakonec jde o důvěru. Lidé akceptují, že politici mají nadprůměrné platy a jistoty, pokud vidí, že odvádějí odpovídající práci. Ale když se vedle toho objevují příběhy, které staví běžné benefity do pozice „mimořádné pocty“, působí to jako odtržení od reality. A to je v době nízké důvěry v instituce to poslední, co potřebujeme.
Odstupné pro Markétu Pekarovou Adamovou je tedy především otázkou komunikace. Není to skandál v právním smyslu, není to ani morální katastrofa. Je to jen ukázka toho, jak lze běžnou zákonnou věc zabalit do příběhu, který má vyvolat pozitivní emoce – ale často vyvolá spíš opačné. A možná i proto by se o odchodných politiků mělo mluvit bez zbytečných příkras. Protože pokud jednou začneme posuzovat., kdo si je zasloužil víc a kdo míň, skončíme u nekonečných debat a žebříčků, kde budou vedle sebe stát lidé jako Markéta Pekarová Adamová a Miloš Zeman – každý s úplně jiným příběhem, ale se stejným závěrem: odchodné je prostě zákonem dané a žádné sympatie či antipatie nemá smysl někomu podsouvat.
