Článek
Pod chladným betonovým stropem podchodu pod frýdecko-místeckým nádražím stával obyčejný starý klavír. Nebyl už dávno v koncertní formě – jeho povrch nesl drobné šrámy času, lak ztratil lesk, některé klávesy byly zažloutlé. Přesto měl svůj půvab. Nebyl tu proto, aby ohromoval virtuózními výkony nebo soutěžil s nástroji v koncertních sálech. Měl jiný úkol – stát se malým ostrůvkem radosti uprostřed každodenního shonu. Byl darem městu a kolemjdoucím, výzvou k tomu, aby se na chvíli zastavili, posadili, položili prsty na klávesy a nechali podchod rozezvučet hudbou.
První dny po jeho umístění vypadaly slibně. Občas se našel někdo, kdo uměl zahrát několik známých melodií, lidé se zastavili, chvíli poslouchali a pak odcházeli s lehkým úsměvem. Klavír se stal neformálním svědkem drobných setkání – student, který si před cestou vlakem přehrával svou oblíbenou skladbu, starší pán, který prsty hledal dávno zapomenuté akordy, i malé dítě, které objevovalo, jaké zvuky dokáže z nástroje dostat.
Jenže tam, kde se rodí radost, se často objeví i opak. Zatímco někteří hráli s úctou a potěšením, jiní vnímali klavír jen jako kus nábytku, na kterém je možné vybít nudu nebo vlastní zlost. Stačilo pár týdnů a první klávesy se začaly chovat podivně – jedna se zasekávala, druhá vydávala tupý, dutý zvuk, třetí mlčela úplně. Víko klavíru, původně pečlivě opravené, dostalo první rýhy. A pak další.
Klavír, který měl být symbolem otevřenosti a spontánnosti, se pomalu měnil v němého svědka toho, jak snadno se dobrý úmysl promění v rozbitý kus dřeva. Dnes na něm lze sice stále hrát, ale jen obtížně – některé klávesy jsou „němé“, jiné jsou falešné, celkový zvuk připomíná spíš unavený povzdech než hudbu. Z krásného nápadu zůstalo něco, co už nevybízí k radosti, ale spíš k zamyšlení.
A možná je právě v tom ten nejsmutnější symbol. Klavír dnes stojí v podchodu jako memento. Nejen jako připomínka toho, že hudba má moc spojovat lidi, ale i jako důkaz, jak křehká tato moc je, pokud se o ni nedokážeme starat. Místo aby byl nástroj vizitkou živého a kulturního města, působí teď jako reklama na smutek – ukazuje, že to, co je volně dostupné a patří všem, se u nás často stává snadnou obětí lhostejnosti.
Proč se to stalo? Snad proto, že část lidí bere věci, které nejsou jejich, jako bezcenné. Že pocit zodpovědnosti končí tam, kde není jasně určen vlastník. Nebo proto, že jsme si zvykli brát veřejný prostor jako kulisu, o kterou se má starat někdo jiný. Klavír v podchodu není sám – stejné příběhy mají lavičky polámané bez zjevného důvodu, dětská hřiště s rozbitými prolézačkami, či pomalované fasády domů.
Ale u hudebního nástroje to tak nějak bolí víc. Hudba je totiž univerzálním jazykem. Tam, kde zaznívá, mizí na chvíli hranice mezi cizími lidmi. Stačí pár známých tónů a neznámí lidé se začnou usmívat na úplně obyčejné zastávce nebo v šedém podchodu. Zničit klavír neznamená jen poškodit kus nábytku – znamená to umlčet možnost, aby se lidé na okamžik spojili v něčem dobrém.
Možná se někdo zeptá: Co se s tím dá dělat? Má se každý veřejný klavír zamknout, chránit kamerami a občas otevřít jen „prověřeným“ hráčům? Tím by se ztratilo to, co bylo na myšlence nejkrásnější – otevřenost. Ale zároveň je těžké přihlížet, jak se z nástroje určeného k radosti stává kus odpadu.
Klavír v podchodu ve Frýdku-Místku tak dnes stojí mezi dvěma světy – mezi původní vizí a realitou. Na první pohled je to jen poškozený hudební nástroj. Ale na ten druhý je to zrcadlo společnosti, které nám ukazuje, jak málo stačí, aby se dobrý nápad proměnil v hořký pocit. Je to i otázka, kterou si musíme položit: umíme si vážit toho, co je nám nabídnuto?
Pokud ne, pak nejen klavíry v podchodech, ale i další drobné radosti ve veřejném prostoru budou končit stejně. A možná si ani nevšimneme, když se z našich měst vytratí poslední nezištné gesto, poslední prostor pro spontánní radost. Zůstane jen chladný beton, ticho a vědomí, že jsme o to všechno přišli svou vlastní lhostejností.
Klavír v podchodu pod nádražím měl být nástrojem radosti. Dnes je to spíš tichý svědek ztracené šance – a možná i varování, že pokud se nedokážeme starat o to, co nám někdo věnoval, přijdeme i o mnohem víc. Hudba částečně umlkla, ale otázka zůstává. A čeká na odpověď.
