Článek
Jednoho dne po práci jsem si vyrazil na procházku do parku, abych si trochu vyčistil hlavu. Nic nenasvědčovalo tomu, že se mi do cesty připlete situace, která mi změní pohled na lidskou důvěru. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a vzduch byl příjemně vlahý. Sedl jsem si na lavičku pod stromy, vytáhl knížku a začal číst. Když jsem se po chvíli zvedl, abych pokračoval v cestě, zahlédl jsem něco pod lavičkou.
Byla to peněženka. Ležela tam těsně u kovové nohy lavičky, není divu, že si jí nikdo nevšiml. Opatrně jsem ji zvedl, rozhlédl se, jestli někdo v okolí nehledá, ale park byl skoro prázdný. Nechtěl jsem do ní sice zbytečně sahat a nahlížet, ale přirozeně jsem chtěl alespoň zjistit, komu patří. Otevřel jsem ji jen natolik, abych nahlédl do přihrádky na doklady. Našel jsem občanský průkaz, kartičku pojištění a několik platebních karet. Podle jména na dokladu jsem si poznamenal majitele a rozhodl se peněženku odnést na nejbližší policejní stanici.
Tam se začalo dít něco, co jsem opravdu nečekal. Když jsem přišel na přepážku a oznámil, že jsem našel peněženku, policistka se zarazila a řekla: „To je zvláštní, před chvílí tu byl muž a hlásil ztracenou peněženku na jméno…“ a přečetla to jméno z dokladu. „Můžete počkat? Zavolám mu, aby přišel zpět.“
Neuplynulo ani pět minut a do vestibulu přišel muž kolem čtyřicítky. Poděkoval mi, zkontroloval peněženku a v první chvíli se zdálo, že je vše v pořádku. Pak se ale jeho výraz změnil. „Kde jsou peníze?“ zeptal se ostře.
Zaskočený jsem odpověděl: „Tak, jak jsem ji našel, tak jsem ji přinesl. Vůbec jsem se do ní nedíval, kromě dokladů.“
„To je nesmysl,“ začal zvyšovat hlas. „Měl jsem tam v hotovosti přes tři tisíce korun!“
Policistka se mě zeptala, zda jsem hotovost viděl nebo vybral, což jsem samozřejmě popřel. Přesto sepsala záznam a bylo mi řečeno, že se věc se musí prověřit. Z dobré vůle a snahy pomoct se stala velice nepříjemná situace, ve které jsem najednou figuroval jako podezřelý. Policie musela věc prošetřit, včetně prohlédnutí kamer z parku a stanice, a vyjádření obou stran.
Uplynulo několik týdnů, než jsem se dozvěděl, že policie nezajistila žádné důkazy o tom, že bych nějakou hotovost odcizil. To ostatně ani nemohla, neboť se nic takového nestalo. Naopak, z kamer bylo patrné, že jsem peněženku zvedl a rovnou zamířil na policii; policejní stanice je asi 200 metrů od místa nálezu. Peněženka nebyla mezitím otevřena ani manipulována jinak, než jak jsem popsal. Celá situace byla uzavřena jako nepodložené podezření, ale přesto ve mně zůstal pocit hořkosti a nepochopení.
Člověk udělá správnou věc, rozhodne se být poctivý a snaží se pomoci někomu jinému, a místo vděku se mu dostane obvinění. Neměl jsem žádný motiv si peněženku ponechat, ani z ní nic brát. Dost možná v ní inkriminovaná hotovost nikdy nebyla, možná si to majitel spletl, nebo chtěl na celé situaci prostě jen vydělat. To už se asi nedozvím.
Od té doby si kladu otázku, zda bych příště jednal stejně. Kdybych našel peněženku znovu, pomohl bych zas? Nebo bych ji raději nechal tam, kde je, a vyhnul se možným problémům? Svědomí mi říká, že bych to nejspíše udělal znovu. Ale rozum už ví, že dobrý čin se nemusí vždy vyplatit.
Poučení, které jsem si z tohoto příběhu odnesl, je jednoduché, přesto ho často zapomínáme: Pro dobrotu na žebrotu.
