Článek
Hromadné dopravní prostředky jsou zdánlivě nevyčerpatelným zdrojem událostí. Možná je tomu tak proto, že v nich dochází k mezilidským interakcím všeho druhu – bohužel většinou se jedná o projevy zbytečné agrese, arogance, případně přímo hulvátství a buranství. Někdy se ovšem stane, že člověk doplatí i ten opačný extrém, a to přehnanou zdvořilost. A jednoho takového případu jsem byl svědkem nedávno.
Ráno kolem osmé hodiny jsem nastoupil do linkového autobusu brněnské MHD a očekával jsem asi třicetiminutovou cestu do práce. Už někdy to samo o sobě může být dobrodružné, protože řidiči se někdy snaží dohnat zpoždění, které nabrali díky dopravním zácpám, a s autobusem tak nejedou zrovna v rukavičkách. Člověk si po nějaké době zvykne, i když tu a tam je (zejména od starších cestujících) slyšet komentář typu: „Zas s tím jede jak s hnojem.“
Bohužel je třeba říci, že ten komentář není daleko od pravdy; ostřejší jízda a kvalita brněnských silnic udělají své.
Při jedné takové ranní cestě nastoupili do autobusu dva starší pánové. Určitě to byli důchodci, nebál bych se jim hádat věk kolem osmdesáti let. Oba v jedné ruce tašku na kolečkách (zřejmě tedy cestovaly na nákup), v druhé pak nějaký čakan (nebo prostě holi), kterou si pomáhali při chůzi. V jejich věku nic neobvyklého a je dobře, že (byť s oporou) se snaží mít pohyb a chodí ven. Oba byli elegantně oblečeni. Na první pohled bych usoudil, že se navzájem neznali; prostě se jim jen toho dne zkřížily cesty právě v tom autobuse.
„Posaďte se, pane, byl jste tu dřív,“ pronesl jeden za staříků, když se oba sešli u posledního volného sedadla.
„Ale kdepak, vždyť já jedu jen kousek, klidně si sedněte vy,“ oponoval mu ten druhý.
„Vidíte to, také jedu jen kousek, trvám na tom, abyste si sedl vy,“ nedal se zase obměkčit první a gestem rukou naznačil druhému, že mu místo přenechává.
Autobus se mezitím pomalu rozjel. Na semaforu svítila červená, takže nebylo kam spěchat. A za barevnými světly bylo bohužel vidět pomalu popojíždějící kolonu aut, kterou jsme se v rámci obsloužení dalších zastávek nutně museli prokousat. Kéž by tu tak byl pruh pro MHD jako v jiných částech města. Značně by to urychlilo náš postup. Bohužel zde ale žádný takový pruh nebyl, a autobus se tak pomalu šoural dál.
Oba pánové mezitím pokračovali ve své filosofické debatě, který z nich má menší (ano, menší, neustále si dávali přednost) důvod si sednout na prázdné místo. Okolostojící vše poslouchali s mírným pobavením; není divu, dnes už se to moc nevidí. Naopak, osobně bývám spíše svědkem toho, jak si někdo přednost a pozornost vynucuje. Byl to poměrně vtipný kontrast ke všem těm obvyklým konverzacím.
Pro většinu autobusu bohudík, pro tyto dva pány ovšem bohužel autobus po několika minutách překonal onu ucpanou ulici, respektive dojel k poslednímu semaforu, který na ní byl. Za ním už se nacházela jen volná silnice. Řidič poté, co padla zelená, šlápl na plyn a autobus se poměrně razantně rozjel. Už jen to mělo být pro oba pány varováním, nicméně oni se rozhodli tomu nevěnovat pozornost. Byli natolik zabráni so své gentlemanské debaty.
A pak to přišlo. Katastrofa. Autobus svižně najel do zatáčky. Nebyl to žádný nebezpečný manévr, ale pro oba dědečky byla zatáčka v kombinaci s rychlostí nepřekonatelnou silou, které nedokázali čelit. Ani jeden z nich se nedokázal udržet svislé tyče; letěli autobusem jako pytle brambor.
Jeden z nich měl štěstí v neštěstí, protože popoletěl jen kousek směrem ke mně a jakémusi dalšímu mladému muži; společnými silami jsme starého pána zachytili, takže se mu nic vážnějšího nestalo a celý incident přečkal de facto bez újmy. Druhý pán ovšem takové štěstí neměl; dopadl asi 2 metry vedle nás na nějakou slečnu drobné postavy, která neměla šanci mu nějak výrazněji pomoci. Nakonec byla ještě ráda, že neublížil jí; on sám se ovšem ošklivě potloukl a stěžoval si na bolest ramene a hlavy. Pomohli jsme mu na nohy (jelikož se na ně sám zvedal), ale vypadal otřeseně. Jedna z dalších cestujících se nabídla, že s ním vystoupí a počkají na sanitku, aby se zjistilo, jestli pán třeba nemá otřes mozku.
Řidiče autobusu samozřejmě nastalá událost mrzela, nicméně troufnu si říci, že nebyla jeho chybou. Oba pánové v úctyhodném věku by možná udělali lépe, kdyby si alespoň jeden z nich místo dávání si přednosti skutečně sedl. Zdvořilost je krásná věc, ovšem ani s ní se to nesmí přehánět. Jak se totiž zde v praxi ukázalo, všeho moc škodí…
